Petr Šabach: Nepovažuju se za skvělého spisovatele, jsem vypravěč, co nechce nudit
Petr Šabach působí na české literární scéně už několik dekád. Známý je však především díky adaptacím svých novel na filmové plátno (Šakalí léta, Pelíšky, Pupendo, Občanský průkaz). U příležitosti konání veletrhu Svět knihy vychází jeho nová kniha Rothschildova flaška.
S Petrem jsme se bavili třeba o tom, proč mu trvalo tři roky, než napsal další knihu, o co v jeho nové knize vlastně jde, jak se dívá na kritiky, a o mnohém dalším.
Hlavní postava je ze začátku knihy dost zahořklá. A nadsázka, kterou u tebe znám, se trochu vytratila. Co se stalo?
Já vyšel ze svých normálních pocitů. Já ráno vstanu, mám dobrou náladu, pak si přečtu noviny a jsem úplně skleslý a v depresi. Takže to, co mě otravuje, je po těch letech po změně režimu každodenní boj s těma hovadama, co máme bohužel nad sebou. Já jsem neměl vůbec v úmyslu si to v té knize rozdat se státem. Já teď dokonce pracuju jako zastupitel tady na Praze 6, což je lokální politika, ale tady zdaleka tak netrpím jako z tý velký politiky, tady mě to dokonce baví. Ale z té velké politiky, to je taková otrava… Ono to navíc není na revoluci ani nějakou velkou demonstraci, je to prostě takový zhnusení nad tou situací. Navíc tam přidávám pocity z nucených návštěv úřadů… Já nevím, jestli tam vždycky nepřicházím o pět let života, prostě tam trpím jak zvíře.
Změnil bys něco ve svých starých knihách? Třeba v Šakalích letech?
Ani ne. Ani bych nic neškrtal. Ale nalijme si čistého vína. Ty moje knihy jsou nasekaný salám. Ty příběhy mohly zůstat v celku. Já si myslím, že píšu pořád dokola jednu a tu samou knihu. Pracuju se svojí slovní zásobou, s řečí, kterou mám naposlouchanou, a v těch knihách se snažím být víc literární, než ve skutečnosti jsem, ale ve své podstatě je to stále jedna štangle salámu.
Ty máš hodně příznivců hlavně za svoje starší texty, ale i odpůrců, protože se podle nich pohybuješ v proudu líbivosti a mainstreamu. Vadí ti škatulkování?
Nevadí. Nejde mi rozhodně o to, abych se někomu zalíbil. Ale jakmile si tě někde zaškatulkují, tak se z té škatule nedostaneš. Jsem mainstreamový, líbivý, nostalgický autor… Já když tohle slyším, tak se trochu zachvěju, ale jinak mě to už vůbec nemůže rozházet a nekomentuju to. Já vím, co jsem se těmi texty snažil říct, a určitě bych je nedopisoval nebo neodevzdával nakladateli, pokud by neměly nějakou úroveň, třeba úroveň humoru mých přátel.
Zajímá vás, proč Petr nečte mladé české autory? Co mu tedy připadá zajímavé? Každý autor by prý chtěl jednou napsat detektivku a pohádku pro děti – povedlo se to Petrovi? Bude se adaptovat nějaká další jeho kniha? Jak se dívá na čtení v Čechách a co říká na názor, že v Čechách je překnížkováno?
Pusťte si celý rozhovor.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
