Po zániku M. Nighta Shyamalana

Každopádně doby, kdy si i vrabci na střeše štěbetali o šokující pointě Šestého smyslu (1999) a někteří entuziasté nad Vyvoleným (2000) a Znameními (2002) snili o novém Spielbergovi, jsou nenávratně pryč. Z mého pohledu se rozplynuly společně s tím, jak Shyamalan, na přelomu milénií bez debaty nadaný filmař s citem pro invenční žánrové aktualizace a práci s očekáváními, podlehl dojmu, že se jeho snímky musí více dotýkat esenciálních lidských témat.

Začalo to nešťastnou metaforou víry ve Znameních, pokračovalo úsměvně křečovitým podobenstvím sociální kontroly ve Vesnici (2004) a vrcholilo tezovitým ekologickým strašením ve Stalo se, filmu, který kromě lobotomického scénáře a somnambulních hereckých výkonů prozrazoval, že Shyamalan především zapomněl, jak se vlastně točí zábavné a soudržné vyprávění.

V případě indického mystika běží o vskutku záhadný případ – režisérů, kteří ztratili punc výjimečnosti, ne však schopnost dělat řemeslo, je spousta. Shyamalan je jeden z mála, který v průběhu kariéry zcela pozbyl schopnost své stále pochybnější vize alespoň atraktivně prodat. Kombinace špatného scénáře a apatického provedení bije do očí i v jeho novém opusu Po zániku Země.

z filmu Po zániku Země.jpg|foto: oficiální Facebook filmu Po zániku Země

Příběh tohoto postapokalyptického iniciačního sci-fi vymyslel Will Smith a Shyamalan jej přetavil ve scénář. Těžko říci, zda jde o nějaký škodolibý scientologický comming out, nicméně příběh vztahu otce a syna na dávno vylidněné planetě Zemi má lepkavě sektářský a militantní nádech. Je odemocionalizovaný, plný špatného kazatelství a především – je od základu nelogický. Po zániku Země nevytváří žádný koherentní svět, je to hromada nahodilých nápadů bez logické návaznosti, které jsou propojené komisními dialogy otce a syna a řídkým moralistním podtextem, který se dotýká ekologického stavu světa.

Pokud by se alespoň film tvářil jako akční sci-fi pohádka, divák by zůstal ušetřen nutkání dávat si věci do souvislosti. Jenže Shyamalan se zjevně rozpomněl, že publikum si na jeho starých filmech cenilo momentů děsu a rafinované brutality. Po zániku Země tak obsahuje násilné a zneklidňující scény, které společně se zmíněným sektářským tónem působí neobyčejně agresivně. Logickou reakcí je začít si klást otázky proč.

Proč technologicky pokročilé lidstvo stále používá k boji meče, když umí cestovat hyperprostorem? Proč mimozemská rasa šlechtí tvory, kteří nevnímají nic než feromony lidského strachu? Proč se na Zemi vše vyvinulo tak, aby vraždilo lidi, když tam lidstvo zjevně stovky let nežije? Proč roste na planetě deštný prales, když každou noc zmrzne na kost? A proč jsou proboha monotónní proslovy Willa Smithe natočené bez jediného střihu?

Jaden a Will Smithovi ve filmu Po zániku Země|foto: oficiální Facebook Po zániku Země

Otázky proč demaskují naprostou prázdnotu a provizornost chatrné fantasmagorie, kterou jen podtrhuje žákovský výkon Smithova syna Jaydena. Ten má ve filmu projít zasvěcením, prozřít a zbavit se strachu, ve skutečnosti projde upoceným mimickým a hlasovým cvičením, které je v nejlepších momentech na dostatečnou. Přinejmenším mračit se umí důkladněji než otec.

Dělat si z filmů M. Nighta Shyamalana legraci je tak jednoduché, až to přestává být zábavné. Jsou mizerné, rádoby pompézní, přitom prázdné a sešité horkou jehlou. Navíc vypadají nevábně (obzvlášť poté, co letos apokalypsu rozzářilo Nevědomí). Jsou to smutné náhrobky za kdysi výstavní kariérou, mementa člověka, který mysteriózně ztratil svůj šestý smysl a s ním zřejmě i veškerý talent.

P. S. Českému překladu názvu se nedá upřít jistý surreálný element, rozhodně ne v případě filmu, který se celý odehrává na prokazatelně nezaniklé planetě. „Země poté“ se zřejmě zdálo příliš optimistické.

Hodnocení: 30 %
Po zániku Země (After Earth)
M. Night Shyamalan, USA, 2013, 104 minut