Pohoda 2011 – Na vrcholu…?

12. červenec 2011

Nemám rád, když si o nové desce nějakého interpreta přečtu, že se jedná o nejlepší nahrávku, kterou dosud vydal. Nebo o koncertu nějaké kapely, že lépe než právě na tomhle vystoupení ještě nikdy nezahrála. Nebo o právě proběhnuvším ročníku hudebního festivalu, že byl tím vůbec nejvydařenějším.

Ze zmíněných vět se staly PR fráze, na které už člověk kvůli jejich nadužívání naštěstí postupně získává syndrom bannerové slepoty. O skončivším patnáctém ročníku slovenského festivalu Pohoda nicméně nemůžu i přes výše kritizované napsat nic jiného, než že se patrně jednalo o dosud vůbec nejlepší ročník tohoto trenčínského svátku hudby. A postarali se o to jak vystupující umělci, tak organizátoři, počasí a v neposlední řadě i moje správná a šťastná volba jednotlivých koncertů, které byly až na výjimky více než dobrou odměnou za vloženou důvěru.

Mladí debutanti útočí

Pohoda letos lákala především na návraty slavných kapel let minulých, ať už hovoříme o Pulp, Madness, Portishead, nebo Public Image Ltd. O silné zážitky s nimi ale svedli ve výsledku velmi vyrovnanou bitvu i nováčkové na hudební scéně, kteří dosud vydali pouze debutová alba. Jmenovitě trombonista a trumpetista Trombone Shorty z New Orleans, dánská zpěvačka a skladatelka Marie Fisker a britské trio Esben And The Witch. Každý stylově v jiném ranku, ale s jedním společným jmenovatelem – podařenými koncerty, které po hříchu stály za hřích.

Troy Andrews aka Trombone Shorty je sice ročník 86, vydal zatím jedinou desku (Backatown v roce 2010), ale za to, co se svou kapelou předvedl na letošní Pohodě, by se nemusel stydět ani leckterý zasloužilý dechař a funker v jedné osobě. Jestliže album nezní při domácím poslechu nijak výjimečně, živá podoba funk-rockových skladeb je úplně jinou ligou. Neskutečná pozitivní energie, bezprostřednost, skvělí spoluhráči, kteří ovládají své nástroje (bicí, saxofony, kytaru) stejně dokonale, jako Trombone Shorty pozoun a trumpetu (a konec konců i hlas) a hlavně komunikace s publikem dává písním Where Y‘ At, Fallin‘ nebo Hurricane Season tu těžko popsatelnou přidanou hodnotu, díky níž se z koncertu stává událost, která vás vtáhne do svého středu, a vy jste náhle její součástí, usmíváte se od ucha k uchu a necháváte své tělo ovládat melodiemi a rytmy, které Trombone Shorty vyfu(n)kuje ze svých žesťů.



Dánská zpěvačka a skladatelka Marie Fisker (pokud je vám ono jméno povědomé, vězte, že na Trentemøllerově druhé desce Into The Great Wide Yonder má na svědomí skvělý vokál v písni Sycamore Feeling), jejíž diskografie zatím čítá také pouze jedno dlouhohrající album – Ghost Of Love z roku 2009, na to jde spíše z druhé strany: do rocku přimíchává blues a country, takže Shortyho otevřenou taneční náruč s veselou bezstarostností v jejím případě střídá melancholie, intimita a rozvláčnost (neplést s nudou, prosím!). V kvartetu s bubeníkem, baskytaristou a ještě jedním hráčem na kytaru ovšem studiové verze skladeb Jack Of Heart nebo City Lies na Pohodě kvalitativně posunula do zcela jiných výšin s podobnou grácií a zdánlivou samozřejmostí, jako o pár hodin dřív neworleanský nadějný dechař. Naživo působila většina písní daleko naléhavěji, silněji a emočně vyspěleji než na zmiňovaném debutu při domácím poslechu. Kapela se nebála vystavění často až postrockově hlukových stěn a pomocí výraznější repetice dováděla většinu skladeb k téměř hmatatelné katarzi. Skromná a sympatická Marie Fisker byla po každé dohrané písni očividně překvapená hlasitě pozitivními reakcemi publika, které ovšem byly zcela zasloužené.

Trojice Esben And The Witch (které v lednu vyšel podařený debut Violet Cries) předestřela na trenčínském letišti o den později ještě temnější závoje spředené z vláken post-rocku, shoegazeru a rituální rytmiky s dark ambientními odkazy. A přestože musela svůj koncert odehrát na vypůjčené nástroje a vybavení, protože to jejich se ztratilo při letu z Madridu do Vídně, předvedla podařený koncert, kterému škodilo snad jen zbytečné přehrávání jednotlivých členů (především při seancích kolem ústředního bubnu) a umístění na open air pódium. Absolutní tma klubového prostředí by intenzitu jejich vystoupení ještě podtrhnula. Brightonské trio sice neodehrálo tak strhující a trans vyvolávající vystoupení, jak jsem očekával (i kvůli občasné nedisciplinovanosti upovídaného publika), ale přesto splnilo roli jednoho z černých koňů patnácté Pohody, do kterých jsem jej před začátkem festivalu pasoval.

Ani vítězové, ani poražení

Nijak výrazně mě nenadchlo (ale ani úplně nezklamalo) čtvrteční vystoupení Mobyho. To trpělo především na špatný zvuk, který, pokud se člověk nenacházel v obligátním čtverci mezi pódiem a zvukaři, se po většinu času ztrácel kdesi v meziprostoru. Nutnou popovou výplň typu We Are All Made Of Stars, či Lift Me Up naštěstí střídaly hity z desky Play (které držela nad hranicí klišé především skvělá vokalistka) i ze starší Everything Is Wrong, přičemž potěšil jak ambientní úvod God Moving Over The Face Of The Waters, tak závěrečná vzpomínka na zlaté časy raveu jménem Feeling So Real (a došlo i na úplně první singl Go). Kdyby si Moby odpustil třikrát/čtyřikrát opakované „Fenk jů“ po každé skladbě, které začalo být protivné už po prvních deseti minutách, a v ušetřeném čase přidal ještě Into The Blue, či Bring Back My Happiness, udělal by lépe. Podobně neurčitý pocit jsem měl i z vystoupení DJ Krushe. Velkou roli už po třetí hodině ranní určitě hrála únava, nicméně vzpomínky z jeho pražského vystoupení mi to „Pohodové“ nijak nevytěsnilo. Set to byl hodně eklektický (glitch, trip hop, japonský hip hop, abstraktní elektronika, náznaky dusbtepu…) a zajímavě smíchaný, ale hlušší momenty se s těmi dobrými střídaly až příliš často.

02097254.jpeg

Legendy se vracejí ve velkém stylu

Jestliže zmíněná trojice mladých kapel takzvaně „neměla co ztratit“, Lamp, Pulp a Portishead šli na Pohodě se svou kůží na trh. Návrat na koncertní turné ovšem ustáli až překvapivě jistě. Jarvis Cocker vypadal, jako kdyby od posledního vystoupení Pulp v roce 2002 nebyl na pódiu (ačkoliv sólově se v posledních letech samozřejmě představil nespočetněkrát) a chtěl všechny ty ztracené roky co nejrychleji dohnat – lítal po něm jak malé děcko, které zrovna začalo chodit a chce během jedné hodiny poznat celý svět, lezl na odposlechy a mezi skladbami se bavil s publikem, jako kdyby se těch devět let nechumelilo. Koncert začal i skončil tradičně – hity Do You Remember The First Time? a nejslavnějším singalongem Common People, k tomu obrýlený intelektuál, elegán a poťouchlý provokatér přidal jednu, kterou Pulp dosud na turné nezahráli (Monday Morning oznámil lámanou slovenštinou, o kterou se mimochodem snažil sympaticky často) a zmíněné doplnil písněmi s jasnou převahou alba Different Class. Skvělá světla, one-man show (kapela prakticky jen plnila backgroundovou roli) a pro fanoušky určitě nezapomenutelný zážitek. K dokonalosti Lamb a Portishead ale přeci jenom krůček chyběl.



Andy Barlow a Lou Rhodes měli na trenčínském letišti vystoupit už před dvěma lety, ale dřív, než k jejich koncertu stačilo dojít, stalo se ono neštěstí, které znemožnilo pokračování 13. ročníku Pohody. Po dvou letech tedy Lamb splnili svůj rest, a to koncertem prakticky dokonalým. Ve čtveřici s kontrabasistou a bubeníkem střídali skladby z první desky s těmi z nové, páté řadovky (výtečná Wise Enough) a přiletěl i Gabriel a přídavkový klenot What Sound. Lehce pozměněné aranže dodaly starým věcem potřebný říz a údernost, aniž by ztratily cokoliv důležitého z originálních verzí a o křehkou krásu se samozřejmě starala Lou Rhodes se svým vokálem, který (podobně jako hlas Beth Gibbons) za ta léta neztratil vůbec nic ze své naléhavosti, ba naopak. Emočně vysilující šedesátiminutovku zhruba uprostřed odlehčil moment, kdy na stagei vypadl zvuk, čehož Andy využil ke crowdsurfingu, aby jej poté vtipně okomentoval slovy, že tenhle laciný trik s vypadnutím zvuku dělají pokaždé. Jinak ale koncert Lamb útočil na nostalgické struny prakticky nepřetržitě a velmi úspěšně. Jestliže jsem měl před začátkem vystoupení téhle dvojice pochyby o tom, jak se s oním návratem vypořádá, Andy Barlow a Lou Rhodes je rozmetali s takovou jistotou, až člověku nezbývalo, než jen s otevřenými ústy a mrazením v zádech sledovat, jak je jeho mysl odnášena o patnáct let zpět, do časů hymen Lusty, Gorecki, Trans Fatty Acid, či Cotton Wool

A koncertní návrat Portishead o den později? Ten byl ještě o třídu výš. Úchvatná Beth Gibbons, která zpívá v roce 2011 snad ještě lépe, než v devadesátém čtvrtém – při zpomalené a instrumentální verzi Wandering Star (mimochodem daleko převyšující originál), kdy byla doprovázena pouze kytarou, se přiblížila až operním výšinám. Po celý koncert uzavřená do sebe, vyzpívávající svou bolest do textů dnes už trip-hopových legend Glory Box, Mysterons, Over, či vůbec nejsilnější Roads, se nakonec odhodlala seběhnout dolů k publiku a posléze ještě do mikrofonu dojatě poděkovat za skvělé přijetí. V šestičlenném složení s jednoduchou a maximálně účinnou černobílou projekcí Portishead odehráli patrně vůbec nejlepší koncert nejen letošního ročníku Pohody, ale dost možná i celé její historie. Momenty, kdy publikum společně s Beth Gibbons potichu šeptá „Give me a reason to love you, give me a reason to be a woman, i just wanna be a woman“ mají sílu vás složit do kolen, stejně jako chvíle, kdy se rozezní první tóny Roads, následované jedním z emočně nejsilnějších textů, který kdy Beth Gibbons napsala, nebo kytarová sóla Adriana Utleyho a dokonalé scratche Geoffa Barrowa, vždy trochu odlišné od studiového originálu, ale pokaždé neméně dechberoucí a dokonalé. Čekal jsem, že mě koncert této bristolské legendy nadchne a odrovná, ale že to bude až takhle silný zážitek…

Jazz x-krát jinak a pokaždé skvěle

Není žádnou neznámou, že se na Pohodě mísí žánry od klasiky, přes chytrý pop, elektroniku a kytary až po jazz. Poslední zmíněný styl byl letos zastoupen hned v několika podobách. Pomalejším a obohaceným texty, prezentovaný Peterem Lipou (zazněli Páni v najlepších rokov i Čo mám rád), mladší českou popovější „obdobou“ v podobě Dana Bárty a jeho Illustratosphere (závěrečný cover letos dvacet let staré písně Stars od Simply Red byl simply great) i čistě instrumentálním a majícím blíže k nu-jazzu a rytmičtější podobě, jakou prezentují skotští Hidden Orchestra (oproti jejich koncertu v pražské Akropoli o poznání sehranější a navíc doplnění i o živé dechy (saxofon, příčná flétna, kaval…)), či bristolská čtveřice Get The Blessing, kde na bicí a kytaru hrají dva stálí koncertní členové Portishead – Clive Deamer a Adrian Utley. Právě Get The Blessing v sobotu uzavírali o druhé hodině ranní jednu z hlavních stageí a se svým rytmickým, melodickým a přesto chytrým jazzem „model 21. století“ se zařadili k jedněm z největších překvapení letošní Pohody.

02097256.jpeg

Černí Petrové

Na vedlejší stagei v té chvíli řádil Rusko, jehož kvákavý dubstep s pouťovými houkačkami už se nadobro propadnul do kolonky „prachsprostá diskotéková tancovačka“, kterou by snesla i ta nejkomerčnější rádia a po níž po roce neštěkne ani háravá fena. Společně s vystoupením Micachu And The Shapes (jejich parodie na hudbu byla ztělesněním pseudointelektuálních pokusů o jakýsi indie-art-rock, navíc jdoucí ruku v ruce se zoufalou pódiovou prezentací) se tak celkem jistě postaral o z mého pohledu největší propadáky patnácté Pohody.

A letem světem…

Byl by hřích nezmínit bitvu dvou balkánských dechovek, která ve čtvrtek večer zaslouženě rozpumpovala taneční stan a postarala se o první propocená trika. Společně zahraná variace na titulní melodii z Jamese Bonda překvapila a potěšila zároveň. Podobně těšila používanou pestrou paletou nástrojů, každou svou písní i prupovídkami mezi nimi Imogen Heap, přestože koncert sám o sobě se kvalitám toho pražského prý nevyrovnal. To Beirut byli stejně dobří, jako v loňském roce v KC Vltavská s tím rozdílem, že tentokrát nemuseli končit předčasně kvůli zatékání do elektrických rozvodů, a ani lidé z jejich koncertu neutíkali pryč kvůli nesnesitelnému dusnu. Skladby z nového alba Rip Tide, které vyjde co nevidět, skvěle zapadly do staršího repertoáru a celé kapele v čele se Zacharym Condonem ten mnohatisícový dav před pódiem nadmíru slušel. Stejně jako zaplněný taneční stan v sobotním odpoledni českým Prago Union, kteří jsou v současnosti tím nejlepším, co český hip hop nabízí. Živé bicí, saxofon a další nástroje v kombinaci s výbornými Katovými texty a neskutečnou flow, která sviští s větrem o závod ani chvíli nenudí a doufejme, že se v budoucnu nezvrtne ve smutnou (a směšnou zároveň) parodii sebe sama, jako se to „podařilo“ Penerům Strýčka Homeboye.

02386181.jpeg


Pohoda je na vrcholu

Ruku v ruce se skvělým line-upem šla i letos takřka bezchybná organizace (snad jen to prakticky neřešitelné několikahodinové opouštění areálu jednou přístupovou cestou pro automobily), dostatek (čistých!) toi-toiek (všimli jste si, že toaletní papíry byly potištěné oficiálním logem festivalu…?), sprchy s teplou vodou, pestrý výběr jídla i plno dalších nehudebních aktivit (které někomu přijdou zbytečné, ale soudě dle jejich návštěvnosti tomu tak očividně není), krásné slečny v plavkách pro potěchu pánského oka (a to samé samozřejmě i v opačném gardu), skvělé počasí a hasiči stříkající vodu do lidí, stejně jako festivaloví pomocníci rozdávající zdarma vodu během koncertů, sobotní pietní vzpomínka na neštěstí z roku 2009 v podobě ztichnutí všech pódií kromě toho hlavního, kde v tu chvíli zněla Vivaldiho Gloria, sobotní i nedělní vítání slunce a také závěrečná nedělní ranní ekumenická bohoslužba – to, a mnohem víc dalších drobností, jež ani všechny není v silách jednoho člověka během tří dnů zaregistrovat, dělá z Pohody festival, který nemá svým přístupem jak k návštěvníkům, tak ke kapelám obdoby nejen ve střední / východní Evropě, ale dost možná na celém světě. (Až člověka napadá hříšná myšlenka, aby se Michalu Kaščákovi ono „rozmazlování“ v budoucnu neobrátilo proti němu…) Skvěle to vystihnul britský novinář Jon Wright: „Kvůli Pohodě 2011 jsem nejel na Glastonbury a byla to správná volba. Hudba, lidé a atmosféra z ní dělají výjimečný festival. Byl jsem tu poprvé a určitě ne naposled.“ Pod tenhle výrok se mohu po mé třetí „Pohodové“ zkušenosti jen podepsat a před tím, co se povedlo týmu kolem Michala Kaščáka během patnácti let z tohoto festivalu vytvořit, jen smeknout pomyslný klobouk.

Poslechněte si průběžné telefonické hodnocení, které přímo z festivalu zprostředkoval Jarda Petřík.

Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.