Pokud Romům neotevřete školy, jak mají shánět práci?
Přesvědčit Romy o tom, že je důležité chodit do lepších škol, a přesvědčit české rodiče, že přítomnost romských spolužáků není důvod k tomu, aby svoje děti přihlásili jinam. To je v současnosti hlavní úkol brněnské neziskovky IQ Roma servis, jejíchž 45 zaměstnanců a 50 dobrovolníků pomáhá Romům shánět práci, zmenšovat dluhy a vzdělávat se. Podle ředitelky Kataríny Klamkové mají často pocit, že v tom jsou sami.
Vyhráli jste Neziskovku roku, ocenění, které se dává za efektivní, hospodárnou, transparentní práci. Jak vy sami měříte svoji úspěšnost?
Už od začátku snažíme hledat dopady toho, co děláme. Je to sebevražedný sklon, protože my se inspirujeme u soukromého sektoru – i díky Neziskovce roku. Korporace mají tzv. key performance indicators, přičemž pro ně je to samozřejmě jednoduché nastavit, nás to učila jedna banka a ta to měří třeba podle počtu prodaných hypoték. U nás je to složitější. Ale taky jsme si to nastavili, máme 7 strategických cílů.
Které to jsou?
Například zvýšení vzdělávacích úspěchů mladé romské generace, takže měříme počet dětí, které jsou u nás na doučování, a procento dětí, které si zlepšily známky, u doučování se tedy díváme na tvrdý indikátor vysvědčení. Pak je důležitá udržitelnost, máme taky středoškoláky, díváme se, kolik dětí si dalo přihlášky na střední školy a jestli se na ty školy dostaly. Mají od nás mentoring, tutoring, sledujeme, jestli se zlepšují, jestli prochází, jestli nenastávají nějaké rizikové momenty – tohle všechno měříme. Za rok 2013 jsme měli 25 středoškoláků, z toho 19 ukončilo devátou třídu, 4 se vyučili, 2 odmaturovali, 95 % pokračovalo ve spolupráci. Máme těch cílů ale víc, zvýšit pracovní uplatnění, pracovní hrdost Romů, snížit jejich předlužení, zvýšit počet lidí s důstojným bydlením, zvýšit pozitivní obraz Romů.
Vznikli jste v roce 2003 jako poměrně malá neziskovka, která pomáhá v nouzi, jak jste se posunuli až k podpoře vzdělávání Romů?
Nejdřív jsme dělali jenom terénní sociální práci. Ta je dobrá, ale pořád udržuje status quo. Je preventivní, ale hasí něco, co pokračuje, takže potřebujeme logicky podporovat vzdělávání. Mladá generace je pro nás úplně stěžejní, začali jsme volnočasovými aktivitami, jsou dobré, ale romské děcka potřebují víc. Koncept nízkoprahových zařízení je dobrý, ale dobrý hlavně pro sídlištní děti, které potřebují nějaký smysluplný, dobrý prostor – pro tu generaci, co na všechno kašle a hulí.
Romská děcka jsou stejná, ale sociálně jsou na tom mnohem hůř, bůhví, co zažívají doma, a jsou na tom úplně špatně se vzděláním. Chodí na spádové školy nebo moc do školy nechodí. Romské děcko se už v tomhle věku nějak zašmodrchá a pak už těsně po základce skončí na úřadu práce. My jsme si řekli: oukej, volnočasovky dobrý, ale je tam potřeba dělat něco rozvojového.
Zaměřili jste se na konkrétní skupinu dětí?
Řekli jsme si, že si vybereme cílovou skupinu osmé a deváté třídy, kde se to hodně láme. Jasně že by bylo bývalo lepší s nimi pracovat už odmala, ale nejsou na to zdroje, to vám řekne i světová banka, že nejvíc se vyplatí investovat už od předškolního věku. Ale kde jsou lidi, co se tomu věnují, a kde jsou ty systémové nástroje? Takže osmička, devítka. My tam přijdeme, říkáme jim: jsme tu pro tebe, pokud plánuješ jít na školu, přijď za námi, poradíme se o tom.
Ona jsou ta děcka často drzá, ale vlastně se většinou hlavně stydí, takže to chce získat osobní kontakt, nečekat jen, až to děcko dojde, setkávat se s nimi i doma, mluvit s rodiči, motivovat rodiče. Snažíme se je taky přesvědčit, aby šli do lepších škol. Naším cílem je takhle budovat středoškolskou generaci Romáků, protože to jsou potom Romáci, kteří si tu generaci pak budují sami, většinou si hledají integrovanější bydlení, sami mají potom zájem dávat děcka do dobrých škol. Aktuálně máme 45 takových středoškoláků.
Co vám působí největší problémy?
Problém je, že to děláme na vlastní pěst, kolem toho vzdělání je spousta řečí, ale nic pořádného se zatím nestalo. Postupně se ruší masivní přeřazování Romáků do zvláštních škol, ale to by se řešilo tak či tak s pádem režimu. Spádové školy tady pořád jsou, třeba v Brně – vy byste dala svoje dítě do těchhle spádových škol? Nedala. Ale Romáci tam chodí. Dneska si může každý vybrat svoji školu, nemusí už povinně chodit do svojí lokality, české rodiny proto děti odhlásily do jiných tříd, takže ve finále tam zůstaly jenom romské děti. To samé se děje v případě mateřských školek: jedna je jakoby romská, druhá je česká, když tam náhodou chcete dát svoje dítě, tak vás někdy i paní učitelka upozorní, že tohle je česká škola.
Připadá mi, že je tady spousta problémů, ale ať se pořádně investuje do mladé generace. Jediný zdroj, co Romáci mají, je vzdělání. Nemůžou se spolehnout na nás, nemůžou se spolehnout na rodinu, nemají žádné úspory, nikdojim nedá hypotéky, nemají sociální sítě, nemají nic. Nezačnou znovu kočovat, to je blbost, žijeme v pragmatické době a každý používáme nástroje té doby, proč by je neměli používat Romáci taky? Proč bychom měli z Romáků dělat exoty?
Máte teď rozjeté dvě informační a motivační kampaně související se vzděláváním, které to jsou?
První se jmenuje Choď do dobré školy. Říkáme Romákům: hele, choď o ulici dál, ale choď do školy, co ti může nabídnout širší podněty než spádová škola. Pak máme kampaň V jedné lavici, protože jsme narazili na to, že ta komunita se zaktivizovala, že maminky si řekly: oukej, půjdeme do téhle lepší školy. Ale pak narazily na to, že Češi, když vidí 13 romských maminek s dětma, jsou schopní vypsat petici nebo to řešit s vedením školy, že odhlásí svoje děti. Takže se snažíme oslovovat rodiče, aby věděli, že je to úplně oukej, že je to prospěšné pro ně samotné i pro ty Romáky. Nejsme pro koncentrované romské třídy, jsme jenom pro to, aby do školy, kde je 500 dětí českých, chodilo třeba 23 dětí romských.
Děcka samotná, když to nemají od rodičů vštípené jinak, s Romáky umí vycházet, oni se kámoší, někdy je dokonce mají za bosse. Pracujeme proto s tou rodičovskou skupinou, aby se tomu otevřela. Když budou mít ta děcka dobrou základní školu, naplní sen daňových poplatníků, že budou pracovat. Pokud nebudou mít dobrou základku, tak jak oni chtějí, aby pracovali? Říkáme jim: pokud jim neotevřete školy, pokud budete dělat trapné blokády, aby nechodili do školy s českými dětmi, tak potom je ale plaťte z daní, protože vy jste jim zablokovali možnost mít minimálně dobré základní vzdělání. Jak tedy můžou uspět v současné konkurenci? A to, že ten člověk chytne hned návyky nezaměstnaného? To bych chytla i já, ono to není jenom o vzdělání, pokud máte úplně zbořenou sebeúctu a ještě k tomu absolutně žádnou perspektivu.
Co by konkrétně v Brně prospělo a pomohlo vaší práci?
Kdyby víc lidí spojilo síly, takhle se snaží pár aktivních občanů. Mně vadí to, co ten systém drží dohromady: máte zřizovatele škol, kteří mlčí, máte krajské koordinátory, kteří mlčí, máte starosty, kteří nepípnou, máte prezidentský projev, který se absolutně nevyjádří k nějakým hodnotám. Celý ten systém je zakonzervovaný a energii do toho dává jenom pár zapálených občanů. Brnu by nejvíc prospělo, ale Brno v tom asi nebude první, kdyby město řeklo: budeme motivovat školy, skrze městské části nebo cokoliv, aby se nebály nabírat romské děti. Začali by taky spolupracovat s neziskovými organizacemi a udělali informační kampaň, žádnou hysterii, normálně, pozitivně. Už od mateřských škol by tohle mělo být. Důležité je taky dávat podporu ředitelům škol. Nejvíc by pomohlo, kdyby to financovalo ministerstvo školství.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
