Pop na smetišti dneška

14. květen 2009
00920814.png

Depeche Mode vydali dvanáctou řadovou desku. Pro řadu fanoušků jsou to dlouho odkládané černé Vánoce, další houf má důvod si s chutí a od plic ulevit. Depeche Mode jsou fenomén, který zvláště v České republice nelze jednoduše obejít ani překročit. Je jejich novinka Sounds Of The Universe opravdu důvodem k poprasku?

U popových velikánů typu U2, Nine Inch Nails nebo The Cure se očekávání příchodu nového alba vždy nepřehledně mísí se silnou mediální masírkou, takže vyznat se v celém tom poprasku, zda se s vydáním novinky jedná o událost s nebo bez uvozovek, je úkol hodný Hercula Poirota. Po čtyřech letech mlčení se podobná vlna znovu strhla v táboře velepopulárních syntetiků Depeche Mode. Kolega Pavel Zelinka se pokusí rozklíčovat, jak si novinka Sounds Of The Universe, která je dvanáctou řadovkou souboru, vede.

00412688.jpeg

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELOU RECENZI!

Je to v současnosti už téměř samozřejmost, že se zavedené kapely vrací do různě hluboké minulosti. Trojka z Basildonu si to namířila rovnou až někam do druhé poloviny 80. let, ohraničené alby Some Great Reward a Violator s drobnými přesahy na obě strany. Podruhé jim byl průvodcem producent Ben Hillier a podobně jako u předchozí řadovky Playing The Angel se mu podařil poměrně husarský kousek. Částečně totiž vychýlil zaběhnutý sound Depeche Mode mimo základní darkpopovou osu, vytyčenou jasně už víc jak 20 let, a přitom kapele v modifikované, analogově elektronické krajině zanechal charakteristickou důstojnost a grácii. Stejně jako před čtyřmi roky i na CD Sounds Of The Universe spolu bojují ve zvukovodech posluchačů o pozice masivní elektronické postuláty zlaté éry s rockovým podtónem a drobnou lo-fi chamradí, kterou nově zapojil Martin Gore po masivním skupování nástrojových obskurností na elektronických aukcích.

00895045.jpeg

Kapela zahájila svůj letošní boj vynikajícím hitem Wrong, který převálcoval vše, co mu stálo v cestě, a jasně ukázal, že se sedmačtyřicetiletými pány je třeba ještě zatraceně počítat. Zbytek alba sice podobnou rozbušku nepřinese, ale to neznamená, že během hodiny, kterou Sounds Of The Universe trvá, není co poslouchat. Trio ví, že v dnešní době si jako jedno z mála může dovolit ledacos, a náležitě toho využívá. Začátek alba je například ve znamení, jak by řekl Mojmír Papalescu, "více než minutového žhavení oscilátorů", druhý singl Peace je hybridním digitálním gospelem, Come Back podivnou míchanicí blues, indie rocku a synthpopu a ukolébavka Perfect zase retrofuturistickým pohlazením na dobrou noc. Je zajímavé, že kapela stadiónového formátu, kterou tato trojka už delší dobu je, se obejde bez výraznějších bicích, které až na výjimky suplují různé prskance a škrábance jako u kapel indie elektronického zaměření.

00341800.jpeg

A na závěr melancholie. Ta je s téměř čtvrt století trvající kariérou elektroniků spojena natrvalo pupečníkem, ale pokaždé má jiný odstín. Na začátku byla naivně vybarvená novoromantickými odstíny, později ztmavla i díky hrozbě a dusné atmosféře studené války. V devadesátých letech byla zakalena návykovými eskapádami, kterých měli někteří členové plné brýle. Dnes Depeche Mode, vprostřed synth revivalu se všemi The Knife, Ladytron, Röyksopp a Ladyhawke, rozhodně mladicky a naivně nejásají, na to už mají příliš odehráno a odžito. Spíše se uvěřitelně, a což je nejdůležitější, na první pohled nenápadněji věnují prostému a originálnímu popisování každodenní reality. S typickým melancholickým podtónem, který dokáže ve smetišti dneška stéle ještě nalézt věci, kvůli kterým se vyplatí snít.