Pouliční muzikanti – srdce na dlani a drobné v klobouku

Joshua Bell, jeden z nejznámějších houslistů planety a držitel ceny Grammy, hrál v přestrojení za pouličního muzikanta v průchodu metra několik velmi obtížných Bachových skladeb na housle o hodnotě 3,5 milionu dolarů.

Za necelou hodinu jeho preludování okolo něj prošlo více jak tisíc lidí – pouze sedm z nich se zastavilo a jeden jediný člověk ho poznal. Joshua Bell si vydělal 32 dolarů, které mu lidé naházeli do klobouku (20 dolarů mu hodil muž, který ho poznal) – když hrál předchozí den shodný repertoár v divadle v Bostonu, lístky ve vyprodaném sále stály od 100 dolarů výše. Akce, jejíž videozáznam na skrytou kameru koluje po internetu, vyvolala široký mediální ohlas; autor nápadu Gene Weingarten získal za článek o celém projektu Pulitzerovu cenu.

Joshua Bell|foto: Bill Phelps

Celý experiment prozradil hodně o poněkud ambivalentním vztahu lidí k veřejné umělecké performanci: jsme ochotni zaplatit nemalé peníze za koncert někoho známého, který proběhne na patřičném místě, a také jej v tu chvíli řadíme mezi kvalitní kulturní zážitky. To samé umění provozované na ulici anonymním muzikantem se však často setkává s nedoceněním, nezájmem či podezříváním ze žebrání a také s nedůvěrou či spíše naší neochotou naslouchat. A to i přesto, že často právě na ulici může mít nejen hudba nejblíže ke své autenticitě.

Muzicírování na ulici bývá označováno jako jedna z forem tzv. buskingu neboli pouličního vystupování, kam vedle hudby patří vlastně jakákoliv performance ve veřejném prostoru spojená s odměnou od kolemjdoucích, ať už jde o polykání mečů, kotrmelcovou ekvilibristiku nebo hraní nejznámějších Dylanových písní v podchodu. Busking je populární především ve velkých městech – třeba v Berlíně není nic neobvyklého, když muzikant, často i s přenosnou aparaturou, hraje přímo v jedoucím metru. V některých zemích není busking nijak regulován, jinde omezen či dokonce pod hrozbou pokuty zakázán. V Praze 1 je například pro veřejné vystupování potřeba získat speciální povolení, které ale i tak opravňuje muzikanta vystupovat pouze v určitou dobu a na určitých místech. Snahou navrátit umění do veřejného prostoru se u nás zabývá iniciativa BuskerVille.

Při posuzování hodnoty pouličního vystupování je nutné si uvědomit, kolik dnes známých tvůrců začínalo a své hudební zkušenosti získávalo doopravdy „na ulici“ – jedním z prvních buskerů v dnešním slova smyslu byl třeba americký vynálezce, spisovatel a politik Benjamin Franklin; vystupováním na ulici se na začátku kariéry živila třeba Tracy Chapman nebo Glen Hansard, folkový písničkář Peter Mulvey dokonce nahrál v bostonském metru celé album.

Charles Gayle|foto: Andy Newcombe

Opravdovou pouliční školou života prošel i legendární americký saxofonista, pianista a hráč na basklarinet Charles Gayle, jeden z průkopníků free jazzu. 20. let se coby bezdomovec protloukal New Yorkem a hrál na rozích ulic a v podzemce na saxofon, než ho v roce 1988 uvedla v širokou známost trojice desek na švédském labelu Silkheart Records. Muzikantovi, který zásadně vystupuje v kostýmu smutného klauna, vyšla právě nová deska symbolicky nazvaná Streets; a byly to právě ulice, které se na tvorbě Charlese Gayleho nejvíce podepsaly. V čerstvém rozhovoru pro magazín Wire prozradil, že život na ulici jej především „naučil milovat lidi – všechny lidi bez rozdílu.“ Z jeho slov by se tak mohli poučit všichni, kteří stále pohlížejí na vystupující ve veřejném prostoru skrz prsty. Láska je totiž tím, čeho se dnes pouličním muzikantům nedostává především.