Přečetl jsem si titulek článku a mám názor. Jak se bavit o vážných a konfliktních tématech?
„Často nechceme diskutovat, ale potvrdit vlastní názory nebo přesvědčit ostatní,“ říká v Balancu psychoterapeut a klinický psycholog Adam Suchý. Sociální sítě proměnily způsoby diskuze, často k horšímu. Lidé se přou o věci, které se jich netýkají nebo o nich mají malé povědomí. Problémem je ale spíše schopnost oddělit emoce od faktů a názorů. Nenechat se zraňovat jiným viděním světa ostatních a hledat vůli podat si ruce a zachovat vztah, i když se neshodneme.
„Zažívám, že se lidé pohádají i u článku o počasí.“ Školy nevyučují ani emoční gramotnost ani umění debaty, nemáme se to kde naučit. Často se pohybujeme na škále dobré názory versus špatné názory, tedy i dobří lidé versus špatní lidé.
Podle Suchého není na škodu hledat prostor mezi tím, za polaritou dobrého a zlého. Nemusím všemu rozumět, nemusím mít vše načtené. Nemusím druhé přesvědčit, ale jen předat svůj pohled na věc a vyslechnout si ostatní. Bez souzení, bez studu a útočení. V podloží je patrně téma vlastní hodnoty. Když se mnou někdo nesouhlasí, neznamená to, že jsem špatný nebo nedostatečný.
Čtěte také
„Mohu mít svou hodnotu jako člověk a přitom se plést.“ Patrně si také všímáte toho, že odlišnosti v jinak stejných postojích jsou více vidět. Když je vám někdo blízký, možná vás silněji zamrzí názorový rozdíl. Rozhodně více než u někoho, kdo je svými názory, chováním, postoji zcela odlišný.
Diametrální rozdíly nás někdy paradoxně nechají úplně klidnými. Pouštíme se do bojů s vlastními spojenci, jde nám o stejnou věc. Můžeme se ale učit férové hře a rozlišovat, že drobné i velké neshody se dějí v rámci vztahu, kterého si vážíme a chceme ho i tak zachovat. A setkáváním se v rozdílnosti spíše obohacovat než ničit.
Poslechněte si celý rozhovor o konfliktních tématech, vztazích a dobré diskuzi.
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
