Chcete být na stáří protivný dědek, nebo moudrý stařec? Rozhodnout se můžete už teď

Jak můžeme na stáří a stárnutí nahlížet?

Stárnutí je přirozený proces, který se dotýká všech oblastí našeho života. Fyzického zdraví, emocí, mentálního rozpoložení, vztahů i spirituality. Může se jevit jako nepříjemné téma, ale nabízí také jedinečnou možnost ovlivnit jeho průběh a proměnit ho v plodné období žní, kdy sklízíme plody života a hlouběji chápeme sami sebe. Stárnutí je jako další kapitola v příběhu našeho života, kdy naplňujeme svůj osud a stáváme se autentičtější verzí sebe sama. Je to čas bilancování a směřování, kdy se můžeme vědomě rozhodnout, jak chceme prožít zbytek svého života.

Místo vnímání stárnutí jako úpadku těla se můžeme zaměřit na uchování si mladistvého ducha. Stárnutí pak nevnímáme jako hrozbu, ale jako příležitost k objevování nových oblastí a prohlubování smyslu života. Byla by škoda, kdyby nás přirozený tok života vedl k vnitřnímu uzavření a stagnaci. Naopak, stárnutí nám dává šanci neustále se proměňovat a růst.

Krize středního věku může přinést i téma smrti. Může pomoci poznat, co je pro nás důležité a čemu chceme omezený čas a energii věnovat?

Čím dříve se člověk začne zabývat tématem stárnutí, tím lépe. Může tak nahlížet na tuto etapu života z různých úhlů pohledu, s měnícími se otázkami a odpověďmi, které se s přibývajícím věkem vyvíjejí. Stárnutí se stává výraznějším tématem v období středního věku a životních krizí. Může se ale objevit i dříve, například v důsledku ztráty blízkého člověka. S postupujícím věkem se smrt stává stále hmatatelnější a neodbytnou realitou, s níž se musíme vyrovnat.

Místo popírání smrti existují konstruktivnější způsoby, jak se s ní sblížit a spřátelit. Inspiraci můžeme najít například u mnichů, kteří praktikují meditace o smrti jako cestu k plnohodnotnějšímu životu. Možná odpovědí na stárnutí a blížící se smrt je žít naplno. Podle Irwina Jaloma, známého terapeuta, je to nejlepší prevence proti úzkosti a lítosti na sklonku života. Pokud budeme vědět, že jsme naplnili svůj životní příběh, odchod z tohoto světa bude snazší a klidnější.

Stále je přítomný kult mládí, svěžesti, naděje. Jakoby to znamenalo, že v jiném věku se nedá žít?

Já bych do toho obrázku zahrnul jednak, že z jedné strany je kult mládí, který samozřejmě může provokovat starší. Ale stejně tak může být z druhé strany taková povinná úcta právě ke starším a starým. Nemělo by to být formální a prázdné. Zásadní je, aby úcta vycházela z uznání moudrosti a zkušeností starších lidí, i když čelili těžkým životním událostem. Stárnutí je individuální proces, který se odehrává v kontextu vztahů s druhými lidmi.

Můžeme se vzájemně inspirovat a učit se jeden od druhého, jak stárnout aktivně a smysluplně. Myšlenka stárnutí s druhými a pro druhé zdůrazňuje, že náš individuální proces se netýká jen nás samotných. Můžeme se stát inspirací pro ostatní, i v pokročilém věku. Příkladem inspirativního stárnutí může být člověk, který se i v osmdesáti aktivně věnuje životu a pečuje o své zdraví. Ukazuje tak, že tato etapa života nemusí být jen pasivním dožíváním, ale může znamenat zasvěcení se do nového světa a smysluplného žití.

S postupujícími roky můžeme být čím dál tím více osvobozeni od svých očekávání, od společenských norem, od blízkých a stávat se vlastně v něčem autentičtější a svobodnějšími.

Stárnutí může být vnímáno jako osvobození od očekávání a projektů, které nás v mládí definovaly. Od rolí muže a ženy, kariérního úspěchu a budování identity. V tomto procesu se otevírá prostor pro jiné předměty duše, pro hlubší smysl života.

Můžeme se zaměřit na smysluplnější prožívání života, odpouštění, vnímání pomíjivosti a smiřování se s ní. Stárnutí nám umožňuje objevovat nové cíle a směřování. Můžeme se věnovat dobrovolnictví, budování komunitního prvku a prohlubování přátelství. Věci, které dříve nebyly v centru našeho zájmu, se stávají důležitějšími. Toto přátelské přeladění na hlubší hodnoty může být pro duši velmi prospěšné. Umožňuje nám žít autentičtěji a smysluplněji.

Poslechněte si celý Balanc o stáří a stárnutí.