Příchozí jsou dobrá sci-fi i problematická adaptace nedostižné předlohy
O tom, že pozici nejdiskutovanějšího sci-fi roku obsadí nový film kanadského režiséra Denise Villeneuva Příchozí, bylo celkem jasno už po premiéře na festivalu v Benátkách. O řemeslných kvalitách snímku není sporu. Ale dostála filmová verze výzvám předlohy Teda Chianga?
Vztah literárního a filmového díla je oblíbené minové pole fanouškovských i kritických diskusí. Obecně se snad dá říct, že pokud film vytvoří ucelenou a soudržnou verzi příběhu, je celkem zbytečné žehrat, nakolik se liší od knižní předlohy. Příchozí ale rozhodně nejsou ten případ. Sám autor scénáře Eric Heiserer připouští, že adaptaci fenomenální povídky Teda Chainaga Příběh tvého života (1998) roky promýšlel a při psaní scénáře se k textu vracel jako k písmu svatému kdykoli, dokonce i když se od něj odchyloval.
V zrcadle heptapodů
Problém vztahu literatury a filmu je v tomto případě celkem zřetelný. Chiang napsal text, v němž sice hraje podstatnou roli první setkání s mimozemskou civilizací, tzv. heptapody, ale zároveň mistrně kombinuje lingvisticko-fyzikální esej o navazování komunikace a intimní výpověď o vztahu matky k dceři. Samotný mimozemský motiv slouží jako ozvučná plocha ústředního tématu povídky, kterým je vztah minulosti, přítomnosti a budoucnosti; především způsobu, jakým je konstruuje kauzálně fungující lidská mysl.
Heiserer do osobního toku vyprávění lingvistky Louise, v němž se organicky prolíná to, co je, bylo a bude, vložil filmově atraktivní geopolitickou rovinu. Střet s mimozemskými loděmi neprobíhá v poklidném duchu vědecké výměny informací, ale je tlačený kupředu paranoiou i soutěživostí mocností, na jejichž území se kontakt uskutečňuje. A konečně – film mění to nejpodstatnější: vysvětlení, proč „příchozí“ vlastně přicházejí.
Problém adaptace netkví ani tak v tom, že scénář zjednodušuje principy dialogu s heptapody a komplexní dialog z předlohy mění spíše v účelový výslech. Základ Chiangovy geniální metafory je poměrně srozumitelný i z filmového zpracování, byť mu chybí jemné nuance. Mnohem horší je, že to, co Heiserer přidává, často postrádá soudržnost a logiku. Vysloveně vycpávková postava agenta CIA, béčková motivace příchodu heptapodů, zkratkovité a lehce absurdní řešení mocenského konfliktu – pokud Příchozí něco sráží z pozice inteligentní sci-fi, je to neschopnost poradit si se schematickými prvky zápletky o prvním kontaktu a obhájit dodanou příběhovou linii jako smysluplný prvek.
Nelineární filmová kaligrafie
Příchozí by každopádně měli sloužit jako modelový příklad, jak může režijní přístup zachránit kulhající scénář. Pokud totiž někde zůstala zachována naléhavost a křehkost Chiangova vyprávění, je to v potemnělém vizuálu filmu, subjektivním, lyrickém snímání, bezmála kaligrafických tazích kamery Bradforda Younga. Režisér Villeneuve podobně jako v Sicariu mistrně pracuje s tíživým rytmem vyprávění, nezvyklými volbami perspektivy, z níž pozoruje typické žánrové situace, ozvláštňujícím střídáním závratných celků krajiny a kontaktních detailů.
Podstatný faktor při stavbě atmosféry tvoří opět chirurgicky přesný střih a podmračený soundtrack Jóhanna Jóhanssona, který střídá zjitřené komorní party a apokalypticky rezonující plochy, které jako by nepocházely z tohoto světa. Elektrizující vstup na území heptapodů a vůbec přidaný motiv fobie z odlišných bytostí představuje díky kombinaci designu scény, kamery a zvuku nejpůsobivější filmovou „odchylku“ od střízlivého Chiangova textu.
Absolutně klíčovou složkou filmu je však výkon Amy Adams v hlavní roli. Pokud je knižní Louise citlivá i názorná vypravěčka, Adams precizně pracuje se zamlklou a plachou postavou, jejíž skutečná povaha je až do samého konce záhadou. Postavy kolem ní, chtě nechtě, přebírají roli statistů. Villeneuve je maximálně tlumí a podchlazuje, takže často působí jen jako poslušné technokratické součástky systému.
Příchozí fungují mnohem lépe jako komorní drama než jako hard sci-fi, což je aspekt, který Chiangova předloha s odzbrojující lehkostí kloubí. Nabízejí emotivní, křehkou výpověď o přijetí neodvratnosti, o tíživé kráse rodičovství i o majestátním strachu z neznámého. Podstatně těžkopádněji si vedou jako snímek promýšlející konstrukt lidského vědomí, povahu času i svobodné vůle, limity a moc jazyka, to, že lidská potřeba kauzálně propojovat jednotlivé události může být skutečným vězením.
Denis Villeneuve a jeho tým na nejsilnějších místech dokázali to, co scenáristovi Eriku Heisererovi uniklo mezi prsty: stvořit pohlcující svět, v němž se to podstatné vyjevuje v unikavé poloprůsvitné mlze, a ne v zachycených a správně interpretovaných slovech.
Hodnocení: 85%
Příchozí (The Arrival)
Denis Villeneuve, USA, 2016, 117 min.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
