Primal Scream: Změny nás udržují ve střehu

Začneme narážkou na osobu, která měla prsty v zásadních milnících indie scény britských ostrovů především v 80. a 90. letech – Alana McGee. Jak pro tebe bylo důležité, že byl tvůj spolužák na střední?
On nebyl přímo spolužák ze třídy. Tohle média pořád pletou. Naše cesty se rozešly v šestnácti, když jsem se přestěhoval do Glasgow. Ale pořád jsme byli v kontaktu. Došlo k epizodickému založení jedné punkové kapely a pak jsme se dohodli, že zkusíme štěstí v Londýně. Když jsme si sbalili svých pět švestek, tak mi bylo osmnáct a Alanovi dvacet.

To byl tvůj nápad vrhnout se do víru metropole?
Alan tvrdí, že jo. Já si to ale už nepamatuju. Plán byl jasný: založit tu novou rockovou kapelu, podepsat do roka smlouvu s velkým labelem a následně se stát hvězdami. Takhle naivní jsme byli.

Splasknutí téhle bubliny donutilo Alana založit později slavný label Creation?
Alan pořád něco zakládal. V tomhle byl úplně utržený ze řetězu. Creation byl jeho několikátý pokus na tomto poli. Ovšem na rozdíl od těch předchozích opravdu úspěšný, protože natrefil na The Jesus & Mary Chain. Jako jeden z mála v okolí měl peníze vydat 500kusovou edici nějaké nahrávky, protože vedle vedení labelu chodil ještě do regulérního zaměstnání.

Vraťme se ale k Primal Scream. Ti vznikli v roce 1982, ale...
… já se k nim přidal až později, protože jsem se na rozdíl od nich přestěhoval s Alanem brzy do Londýna. My se s Bobbym znali už ze Skotska od roku 1979 právě skrz Alana. Tehdy v Glasgow zuřila punková horečka a my se taky snažili vyloudit ze svých nástrojů co největší hluk. Měl jsem tu dobu rád, protože nebylo důležité být brilantním instrumentalistou, ale hlavně mít nadšení a nápady.

Takže s Primal Scream jsem se spřáhl v roce 1987, kdy se Bobby a spol. přestěhovali do Brightonu. Od té doby spolu válčíme. Řeknu ti jednu veselou historku z poslední doby. Byl jsem v jednom record shopu v Londýně a hrála tam muzika, která se mi hodně líbila. Tak jsem se šel zeptat, koho to právě hrají, a na to mi řekli, že je to naše první album. Na jednu stranu trapná chvilka. Na stranu druhou mě překvapilo, jak dobře to album po letech zní.

Před dvěma roky zemřel dlouholetý kytarista Primal Scream Robert Young. Jak byla jeho osoba pro kapelu důležitá?
Hodně důležitá. Já bych řekl, že byl duší i srdcem Primal Scream. Tím, co jsme dělali, žil na sto procent. Snažil se vše brát pozitivně, byla s ním legrace, takže jeho nešťastný konec nás všechny hodně bolí.

Členem kapely byl celých 15 let. Jak jeho odchod ovlivnil Primal Scream?
Celé je to hodně smutný příběh. Nevím moc podrobností o tom, jak prožil poslední roky, ale jen fakt, že opustil jako táta dva dospívající kluky, je skličující skutečnost. Pro kapelu měla jeho hra velkou váhu, a to přesto, že skladatelsky do skladeb moc nezasahoval. Když ale přišlo na živé hraní, nesmírně písničky obohacoval. To máš jako u fotbalistů. Někteří, aby se dostali na určitou úroveň, musí neustále dřít, a pak jsou tu géniové jako Messi, kteří prostě dostali dar své řemeslo ovládat úplně přirozeně. A to byl přesně Robert.

Primal Scream jsou kapelou, která přeskakuje mezi žánry téměř s každou další deskou. Proč?
Když to vezmu na příkladu Screamadeliky, tam jsme došli na konec určité cesty. Ten koncept byl dotažený k dokonalosti. Vše bylo vycizelované a my jasně cítili, že do toho potřebujeme znovu dostat tu špinavou rockovou energii. Tak jsme se obrátili do 70. let, kde tahle muzika nebyla tolik svázána konvencemi. Navíc acid house, který byl pohonem Screamadeliky, se pomalu obracel v mainstream a to už nás taky nebavilo.

Přesto, pro většinu kapel by bylo takové prudké žánrové chameleonství, jakým jsou Primal Scream pověstní, smrtelné.
Dokážu si představit, že kdybychom se drželi směru, kterým jsme se na Screamadelice vydali, a natočili Screamadeliku 2, 3 nebo 5, byli bychom asi slavnější. O tom jsem přesvědčen. Změny nás ale stále udržují ve střehu. Nutí nás na sobě pracovat. Zdolávání nových horizontů je zdravé.

Pojďme se konečně bavit o vaší novince Chaosmosis, která je po několika rockovějších deskách znovu výrazně elektronická. Co zapříčinilo, že zní tak, jak zní?
To, že jsem si koupil pár pluginů do počítače a taky softwarových synťáků. A to, že ty zvuky, které z nich lezly, zněly svěže. Postavili jsme na nich nakonec celé nové album. To minulé bylo takové robustní. Docela dost tracků bylo delších než šest minut, byly postaveny na jamech celé kapely. Na Chaosmosis jsme chtěli složit výrazně kratší písničky.

Novou desku jsi napsal s Bobbym téměř bez pomoci dalších spoluhráčů. Proč?
Většinou takhle písničky Primal Scream vznikají. Vůbec u toho nepřemýšlíme, jak bude deska znít. Jestli bude rockovější nebo elektroničtější. Vedle pluginů hrál taky důležitou roli fakt, že jsme první část nahrávání uskutečnili ve Švédsku – ve studiu Peter Bjorn and John. S nimi jsme se seznámili na posledním turné, kde nám předskakovali. Nabídli nám k užití výborné studio, takže my s oblibou říkáme, že nová deska Primal Scream dýchá severských chladem.

Primal Scream - Chaosmosis|foto: Sony Music

Skandinávie a jistý chlad v popové muzice, to k sobě pasuje.
My jsme nejdřív nahráli tři songy, a když jsme si je poslechli a byli s nastolenou cestou spokojeni, dotočili jsme v podobném duchu i zbytek desky.

Na desce jsou tři hostující zpěvačky – Heim, Rachel Zeffira a Sky Ferreira. Jak ke kolaboracím došlo?
Rachel Zeffira nám před lety poslala ukázku své tvorby a nám se její věci hodně líbí. Tahle talentovaná zpěvačka je ozdobou novinky. Heim jsme potkali v jednom televizním pořadu. Měli jsme čas si povídat o muzice, kápli jsme si do noty a od té doby je mám za nové The Mamas & the Papas. My máme vůbec štěstí, že téměř každý host, kterého si vymyslíme, s námi rád spolupracuje. Třeba jako Robert Plant na minulé desce. Toho jsme potkali na poště za rohem našeho studia. Když jsme mu řekli, že bychom rádi měli jeho hlas na naší desce, hned se uvolil a týden nato už byl ve studiu.

Před lety vaše písnička Swastika Eyes hrála klíčovou roli v kauze dotýkající se přímo fungování našeho rádia. Víš o tom?
Slyšel jsem, že ji prohlásili za fašistický song. Je to pravda?

Ano.
To je vážně absurdní. Vždyť je to celé naopak. My takovému způsobu uvažování říkáme „face value“. Takové to: „Hele! V názvu skladby je svastika, tak to musí být fašistický song!“ Pokrytectví smíchané s povrchním přemýšlením. Přitom kdyby si poslechli text skladby, muselo by jim být jasné, na co jsme chtěli upozornit. Už si vzpomínám, kde jsme se o téhle kauze dozvěděli – na trutnovském festivalu. To byla jízda. Jeho ředitel Geronimo do nás nalil takové množství alkoholu, že jsme se druhý den Prahou a letištěm proplížili jako psi. Ještěže jsme ten den nikde nehráli, protože to bychom prostě a jednoduše nedali.

Takže na tomhle festivalu už nezahrajete?
Ale naopak. Pokud nás pozvou, rádi se do Trutnova znovu vypravíme. Příště ale budeme mnohem obezřetnější!