Primavera Sound 2011 – Naplněné sny a podezření
Pracuju jako hudební dramaturg Radia Wave, tudíž se snažím upřednostňovat mladé kapely, novou hudbu a tvorbu zasloužilých oblíbenců si většinou nechávám na doma. Jenže pak přijedu na festival Primavera Sound do Barcelony a touha po užívání si nových jmen se zvrtne v opájení se hudebníky, kteří by často mohli být mými rodiči a hůř.
Mladá krotkost
Na 11. vydání Primavery k tomu došlo během tří hlavních dní hned z několika důvodů. U velké části mladých kapel, které letošní line-up nabídl, se mi naplnilo podezření, že přes zajímavě sestavené nahrávky jen málokterá z nich obstojí v nekompromisní konkurenci na pódiu. Než postupně vyjmenovávat a hanit jednotlivá jména, postačí jako ukázkový příklad Pitchforkem adorovaný Julian Lynch, který se s ordinérní kapelou za zády předvedl jako tuctová indie-rocková podívaná.
Dýchavičnost řady mladých indie kapel právě v kontextu s výjimečností vybraných zasloužilců byla letos v Parc Del Fórum do uší a očí bijící. Často vágní obsah jde ještě celkem šikovně schovat za módě poplatné produkce nahrávek, ovšem teprve na pódiu kapely stanou obnažené tak, jaké doopravdy jsou, a ne jaké by chtěly být. Přičemž sledování hodným interpretům to pak většinou stejně sluší víc koncertně než na deskách.
Vedle vyložených propadáků a fantastických vystoupení stály některé kapely někde na půl cesty. Což byl případ The Fiery Furnaces. Sourozenci Friedbergerovi mají sice silný repertoár a svůj set podali jako jedno dlouhé, pečlivě propracované medley, ale nemohl jsem se zbavit dojmu zaměnitelnosti. Přestože jejich hudba nikdy nechtěla být konfrontační, krotkost The Fiery Furnaces se dramaticky přiblížila čiré nudě.
Všechno tu ještě nebylo
Zaplaťpánbůh za výjimky: tUnE-yArDs aka Merill Garbus za necelý rok od české premiéry stihla z už beztak skvělé performerky vyrůst v prvotřídní umělkyni. Za doprovodu baskytaristy a dvou saxofonistů si k vytvoření zvuku košaté kapely opět vystačila sama a její stále nové písně z Who Kill zněly jako evergreeny. tUnE-yArDs dokazuje, že osobitost je i v roce 2011 možná, a svým výjimečným talentem zametá argumenty, že všechno už tu jednou bylo.
Podobný, v mnohém ovšem podroušenější pocit vyvolávají Britové Seefeel. Po 15 letech mlčení vydala kapela Marka Clifforda skvělé, bezejmenné album, přibrala dva japonské hudebníky a na pódiu ATP zazářila introvertní, přesto podmanivou koláží elektroniky, shoegazu a někdy až dubových rytmických podkladů. V případě Seefeel mohu mluvit o jediném učarování z nového objevu, přestože kapela vznikla už na začátku předminulé dekády.
Ostře sledovaná a nebetyčně nevycválaná hiphopová sebranka Odd Future s Tylerem The Creatorem v čele byla naživo přesně taková, jaké je nové Tylerovo album Goblin: silné momenty se spoustou zbytečných póz a rozřeďované agrese. Z Odd Future čiší ryzí zlo, nenávist a klackovitost, v čemž někdo může spatřovat leccos přitažlivého, ale po půl hodině a čtyřech stovkách falešných slůvek shit, fuck a bitch jsem měl dost. Přesto byli po klišovitě rapové show Big Boie vítaným zpestřením.
Staří mladí
Takoví Fleet Foxes jsou zase na albech natolik miloučcí, až té laskavosti může být přespříliš. O to příjemnější bylo zjištění, že na Primaveře jejich reprodukce amerického folku zněla o poznání hutněji. Z minulosti se bez skrupulí poučují také The Black Angels, což jim může ubírat potencionální posluchačstvo hodnotící kvalitu hudby ryze podle progresivnosti. Konfrontace s koncertem The Black Angels ale veškeré osočování ze zpátečnictví ruší. Alex Maas zpívá a řve fantasticky, stejně jako duní zbytek semknuté kapely. Jednoznačně nejpůsobivější vystoupení mladé kapely letošní Primavery. (Nutno podotknout, že jsem bohužel neviděl Warpaint, na jejichž vystoupení jsem slyšel samou chválu podobně jako na Kurta Vilea. A tělesné indispozice mi zamezily v touženém setkání s koncerty Factory Floor a Sunns.)
Energický Brusič a probuzená Dužnina
Vrcholy letošního Primavera Sound Festivalu tedy obstaraly legendy. Návaly nostalgie se ovšem dostavily jen v případě pompézního návratu deset let nefunkčních Pulp. Jarvis Cocker hrál s někdy až protivně nenápadnými kolegy v „dužnině“ na hlavním pódiu San Miguel jednu hymnu za druhou. S Pulp dal zapomenout na lehce nestabilní sólovou dráhu a při písních This Is Hardcore, Pencil Skirt nebo Babies byl jednoduše neodolatelný. Už i tak emocionálně vypjatý, první velký koncert Pulp po letech nabyl další neplánovaně pohnuté souvislosti, když závěrečnou hymnu Common People zpěvák věnoval poklidně demonstrujícím Španělům, které několik hodin před tím v centru Barcelony brutálně seřezala místní policie. U Jarvise coby frontmana je čím dál očividnější inspirace Nickem Cavem – Jarvis místo rozpustilého lomení rukou dnes spíš inklinuje ke kazatelské póze, což mu ale díky jeho noblesnímu charismatu prochází bez výtky.
Sám Cave jako by se navrátil do divokosti 80. let. Ještě nikdy jsem ho neviděl v tak přímé konfrontaci s publikem, do kterého několikrát bez skrupulí vlezl a schytal pár vřele přijatých pěstí. Jeho Grinderman jednoduše neumí dát špatný koncert. Napadlo mě, že bych energii těchhle padesátníků stáčel do láhví a rozdával o generaci mladším rockerům na vedlejších scénách.
Sedmdesátníci v rozpuku
Vystoupení Suicide na letos suverénně nejlépe nazvučené stagei Ray Ban bylo splněným snem. Alan Vega s Martinem Revem sice přehráli v duchu koncertních sérií Don’t Look Back celé své první album (vedle debutu The Velvet Underground asi nejvlivnější alternativní desku všech dob), ale rozhodně se ani za mák nesnažili znít jako před 44 lety. Radikální étos Suicide, který dnes v mnohem devótnější poloze napodobuje tolik synth-popových dvojic, umí Vega s Revem naplnit i v dědkovském věku. Jejich v určitých ohledech primitivní a zároveň pestrobarevná hudba je neustále se proměňující entitou. Takže ačkoliv jsem si mohl říkat: „Ok, teď zahrají Ghost Rider“, nic mě nemohlo připravit na hlukový a často k nepoznání přetransformovaný zvukový nápor, který Suicide předvedli. Jak skvělé bylo potom zjištění, že letos už 73letý (!) Alan Vega druhý den při rozhovoru působil jako stále svěží a nových podnětů chtivý umělec.
Za rok bude neuvěřitelných 70 let i Johnu Caleovi, původem velšskému maestrovi, u kterého se zkrátka neustále musí zdůrazňovat zakladatelství The Velvet Underground. Cale má ovšem za sebou především úctyhodnou sólovou kariéru. A na Primaveře John Cale nabídl, podobně jako Suicide se svou první deskou, právě jedno ze svých nejcennějších alb: Paris 1919 z roku 1973. Fantastický koncert odehrál ve skotském kiltu za doprovodu španělského orchestru a své kapely v prostorách Auditori. Tedy v jakémsi „kongresovém centru“ přímořského areálu Parc Del Fórum, kde se Primavera rok co rok koná. Caleova Paris 1919 zněla snad ještě lépe a košatěji než na kultovní nahrávce. Bylo by proti excentrické Caleově povaze, kdyby nedal poznat i svou rockovější tvář v několika přidaných kusech. Zároveň představil dvě zcela nové, jakoby zmutovaně funkové písně, které chystá vydat na albu a EP ještě letos.
John Cale i Suicide jsou žijícími důkazy nesmyslnosti hodnocení relevantnosti hudby na základě stáří umělců. Myslete si třeba, že jsem gerontofil, ale kdyby jen desetina z mladých hudebníků vlastnila špetku jejich stále živého talentu, žili bychom v éře, která je pro hudbu revoluční.
Cesta z krize pokročilého středního věku
Také proto, že spolu dlouho nehráli, se k ATP pódiu na vystoupení The Jon Spencer Blues Explosion přišlo podívat víc lidí, než amfiteátr unesl. U tria Jona Spencera se v nejlepším slova smyslu nic nezměnilo. Blues Explosion navíc hrají na začátku srpna v Praze a po jejich skoro jednolitém energetickém šlehu na Primaveře můžu dát jejich současnému nápřahu jenom ta nejlepší doporučení.
Na shodném místě hltalo skoro stejně početné publikum klidnou sílu Low. Sledovat pohromadě tisíce posluchačů, kteří dokážou ocenit neokázalou a rafinovanou hudbu, jakou kapela Alana Sparhawka a Mimi Parker vytváří, je jednoduše skvělé. Znovu jsem si potvrdil, že v Low mají čeští promotéři veliký dluh. Ten už byl splacen v případě Swans, kteří z Ray Ban Stage duněli tak hrozivě, až si říkám, jestli jejich blížící se vystoupení na Colours Of Ostrava nezažene batikované publikum někam hluboko do dolů.
Oproti poslednímu pražskému koncertu Einstürzende Neubauten bylo možné na stejném pódiu slyšet jejich adekvátně nahlas natlakovaný set, který byl nejspíš na dlouhou dobu jedním z posledních. Dvacetiminutový trans kompozice Headcleaner dostál své podstatě a tisíce diváků si mohly výjimečnost okamžiku solitérské skupiny pod širým nebem užít ještě druhý den skrze bzučící ušní bubínky. Na PJ Harvey se zase přišlo podívat odhadem 60 000 lidí. V porovnání s berlínským koncertem před pár měsíci tedy nebylo dost dobře možné s novými písněmi navázat dostatečně intimní kontakt v míře, jakou si album Let England Shake žádá. Přesto i ona se stoickým klidem neohroženě obstála jako zástupkyně generace, která má ještě hodně co říct.
Příště (ne)pojedu
Primavera Sound jsem zažil už počtvrté v řadě a v pro mě zatím nejpřitažlivějším line-upu. Z festivalu se stala díky výjimečné dramaturgii olbřímí akce, kterou oproti loňským 100 000 letos navštívilo neuvěřitelných 140 000 diváků. Je opojné vidět na jednom místě tolik lidí, kteří milují hudbu, o které se v naší zemi mluví jako o menšinové. Návštěvu Primavera Sound Festivalu tedy jednoznačně doporučuju a hlavně bych ji povinně naordinoval veškerým kolegům, hudebním dramaturgům, psavcům i organizátorům většiny domácích festivalů. Z téhle hudební přehlídky totiž čiší jediné: láska k hudbě je na prvním místě, zbytek jsou předsudky a překážky, které se musí zdolat. Jen si nejsem jistý, jestli pojedu příště, připadám si totiž neuvěřitelně rozmazlený. Jako obvykle ale jen do doby, než Primavera Sound zveřejní program pro rok 2012.
Poslechněte si průběžné telefonické hodnocení, které přímo z festivalu zprostředkoval Tomáš Turek
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
