Pro parkouristy je město velké překážkové hřiště

Setkal jsem se s Tomášem alias Tomcanym, aby mi vysvětlil, o co vlastně běží. Na smluvené místo do parku vedle Nuselského mostu dorazil náš člověk s mírným zpožděním. Identifikuju ho poměrně bezpečně podle volných tepláků, které jsou podle jeho slov takovým poznávacím znamením parkouristů.

Svou charakteristikou parkouru mi Tomáš zamotává hlavu ještě víc: „Parkour je otevřený interpretacím. Nejsou tam žádné přesně psané definice. Je to spíš taková cesta, kterou se člověk může vydat a přizpůsobit si ji tak, jak to on cítí. Jsou tady lidi, kteří rádi soutěží, takže chodí na soutěže, a pak jsou tu lidi, kteří jsou raději v ústraní a makají na sobě. Nezáleží jim na tom, kdo je lepší.“

Zároveň ale souhlasí s tím, že je to metoda osobního tréninku a sebepoznání: „Člověk, který trénuje, pozná možnosti svého těla a měl by sám být schopný určit, na co má a na co nemá. Což je taky výborná věc, kterou dokáže parkour u člověka vylepšit – sebevědomí a znalost svého vlastního těla.“

Trénovat se podle Tomcanyho dá vlastně kdekoli, záleží na osobní preferenci každého jednotlivce: „Já osobně mám hodně rád trénink v přírodě, protože městský překážky bývají většinou hodně pravidelný a jasný, možnosti jsou předem definovaný. V přírodě je to prostředí mnohem komplikovanější, dá se mu víc přizpůsobit a víc improvizovat.“

Tomáše se samozřejmě taky ptám, jestli není parkour riskantní. Ubezpečuje mě, že je stejně nebezpečný jako každá jiná fyzická aktivita: „Je to především bezpečný sport. To, že to vypadá navenek jako adrenalinový sport, je zapříčiněný tím, že nejvíc se mezi lidi rozšíří ta adrenalinová, nejtěžší videa, ta vypadají hodně nebezpečně. Základ je půl metru nad zemí na trávě nebo prostě v bezpečném prostředí.“ Občas se může objevit nějaké to lehčí zranění, jako výron v kotníku nebo odřeniny. Opravdu bláznivý a nebezpečný parkour se prý dělá hlavně v Rusku, kde často provádí své kousky vysoko na budovách nebo televizních vysílačích.

Parkourista Tomcany poblíž Nuselského mostu|foto: Petr Polák

Parkour vznikl v 80. letech ve Francii. Za průkopníky jsou považováni bratři Raymond a David Belleovi společně se Sebastianem Foucanem. Definovat parkour je samo o sobě docela náročné, protože nejrůznějších forem této disciplíny je celá řada. Docela přesné je tvrzení, že se jedná o fyzickou disciplínu a metodu tréninku, která se snaží překonávat překážky v cestě tím, že přizpůsobíme svůj pohyb danému prostředí.

Momentálně Tomcanyho a jeho kámoše nejvíc trápí situace kolem začínajících parkouristů: „Chodí za námi děti v rozmezí deset až třináct let a jsou do parkouru nadšený a chtějí s tím začít, ale nemají možnost se setkat s nějakýma zkušenějšíma parkouristama. Když trénujou samy, je to nebezpečný, protože ještě nevědí pořádně, co by neměly dělat, a můžou se snadno zranit.“ Navíc pro mnohé rodiče je tento druh trávení volného času stále poměrně nepochopitelný. Sám Tomáš by o tom mohl dlouze povídat. Přesvědčit rodinu, že to myslí s tréninkem vážně, mu trvalo měsíce.

Parkourová komunita si je vědoma, že je potřeba vycházet začátečníkům vstříc. Letos by měla v Praze vyrůst první parkourová hala ve střední Evropě, na kterou se podařilo v crowdfundingové sbírce vybrat přes 160 tisíc korun. Jen pro představu v Česku je kolem 3000 aktivních parkouristů a nechybí mezi nimi ani ženy.