Projekt Otevřená zpovědnice o eutanazii: Komu patří náš život?

René Milfait, odborník na etiku v péči o pacienty v terminálních stádiích života, se při vymezení eutanazie opírá o definici Světové lékařské asociace. „Eutanazie znamená vědomé a úmyslné usmrcení pacienta na jeho žádost, která musí být dobrovolná a opakovaně vyjádřená,“ vysvětluje. Podle filozofa Tomáše Hříbka z Filosofického ústavu Akademie věd ČR je nutné definici eutanazie rozšířit, protože „existují dobré důvody, například u dětí nebo pacientů ve vegetativním stavu, kde možnost souhlasu nikdy nebyla, nebo již skončila“.

Hříbek se také vyjádřil k situaci v Česku, kde eutanazie není legální. „Všechny možnosti musí být dostupné zároveň, a ne čekat, dokud nebude paliativní péče na určité úrovni,“ říká. V praxi by podle něj měla být dostupná jak paliativní péče, tak možnost rozhodovat o svém vlastním konci. „Jedním z témat pro etickou reflexi za posledních třicet let je otázka, jestli paliativní sedace není v podstatě pomalou eutanazií,“ dodává.

„Paliativní sedace, i podle Evropské asociace paliativní medicíny, je farmakologicky řízené uvedení pacienta do sníženého vědomí nebo bezvědomí, aby se eticky ulevilo určitým symptomům, projevům té nemoci, utrpení, které není možné jinak zvládnout,“ vysvětluje Milfait. „Cílem je řešit to velké utrpení. A není cílem usmrtit. Zatímco u eutanazie je cílem usmrtit a vyřešit utrpení tím, že odstraníte nositele toho utrpení. Tam je velký rozdíl,“ dodává.

Jaký je rozdíl mezi asistovaným sebeusmrcením a eutanazií? Dokáže si paliativní péče poradit s nesnesitelnou bolestí? A existuje v diskusi o eutanazii společný dialog mezi náboženskými a nenáboženskými hodnotami? Poslechněte si záznam debaty o eutanazii.