Prolomit vlny: Británie kráčí k nesvobodě

„Věřím v jednotný trh, věřím ve svobodu projevu, ale před čtrnácti dny jsem navštívil dvě továrny a ptal jsem se tam: Kolik lidí zaměstnáváte z jiných zemí EU? Jaká je rovnováha? V jedné továrně to bylo šedesát procent, v druhé padesát procent. Proboha, my máme v naší zemi tolik nezaměstnaných, chceme poskytnout lidem kvalifikaci a dostat je zpět do zaměstnání. Musíme prosazovat, co je v zájmu Británie…“ To jsou slova britského ministerského předsedy Davida Camerona, která pronesl tuto neděli.

„Právo na rodinný život není absolutní. V zájmu hospodářství, kvůli omezování přistěhovalectví i kvůli veřejnému pořádku má stát právo omezit právo na rodinný život...“ To prohlásila britská ministryně vnitra Teresa May letos v červnu. Její náměstek Damien Green šel pak ještě dál:..„Chceme dát jasně najevo, že práva většiny občanů respektujících zákon mají větší váhu než právo cizích zločinců na rodinu a soukromý život.“

Co se to jen stalo s Velkou Británií, která je od nepaměti dávána jako kolébka demokracie, rovnoprávnosti a multikulturalismu za vzor celému světu? Pokud se podívám kolem sebe, především tedy na ekonomickou situaci některých evropských zemí, dokážu snad britský euroskepticismus pochopit. Dokážu určitě pochopit i zavedení tvrdých ekonomických opatření, kterým se nakonec nevyhne téměř žádná země v Evropské unii. Ale to, co předvádí Velká Británie – údajně v zájmu hospodářství – v posledních dnech a měsících, je nekompromisní porušování základních lidských práv. Jak jinak chápat od července platný předpis, ve kterém se uvádí, že se v Británii nesmí usadit manželé či manželky Britů ze zemí mimo Evropskou unii, pokud nebudou společně za rok vydělávat alespoň 18 600 liber, což je v přepočtu 46 500 korun měsíčně!

Článek 39 Smlouvy o Evropských společenstvích uvádí volný pohyb osob jako jednu ze čtyř základních svobod v rámci vnitřního trhu. Občané tak mohou volně cestovat za účelem práce, podnikání, studia či turistiky a nikdo by jim v tom neměl bránit. Ten poslední, kdo by jim měl klást překážky, je stát, jakým je Británie. Rovněž mi přijde nesmyslné, aby místní imigrační úřady kontrolovaly semináře na vysokých školách, aby zjistily, zda jsou zahraniční studenti skutečně ve svých lavicích a náhodou třeba někde nepracují. Většina vysokoškoláků, a to nemluvím samozřejmě jen o Británii, si při škole přivydělává a holt některou přednášku musí člověk obětovat, aby měl za co bydlet a jíst.

Londýn|foto: ČTK/AP

Mnoho osobností z akademického světa nová britská nařízení odsoudilo, stejně jako to udělala spousta právníků specializujících se na evropské právo. Já se k nim rozhodně přidávám, protože by podle mého názoru měl mít každý právo svobodně žít, pracovat nebo studovat v zemi, kterou si zvolí bez ohledu na svou národnost.