Prolomit vlny: Kouzlo dvaceti čtyř hodin

Člověk s kritickým myšlením na jedné straně ví, že časová náročnost opusu přirozeně vede k nezdravě velikášským úvahám o jeho významu, ale zároveň se těší na možnosti, jež dílo otevírá: mne si ruce nad prozkoumáváním nezvykle náročného terénu, nad rýsujícím se příběhem či potenciální silou konceptu. Jedním z klíčových měřítek na takto ambiciózní počin pak pochopitelně bývá to, zda dokáže svou délku obhájit. Dva hodně svérázné – rovných 24 hodin trvající - příspěvky k danému tématu se dostaly v médiích znovu na přetřes během minulých měsíců a týdnů.

1440 minut trvající video The Clock radikálního gramofonisty a výtvarníka Christiana Marclaye jsem loni neváhal zařadit do ankety o nejlepší film roku: přestože jsem neměl příležitost vidět snímek vcelku, z několika dlouhých fragmentů Marclayova díla na mě šla opojná závrať. Nejde de facto o regulérní film, spíš o rafinovanou koláž; emočně i intelektuálně stimulující mozaiku tisíců záběrů, jejichž dominantním tématem je čas. V rámci osobního průzkumu filmové a televizní historie autor sestříhal nespočet záběrů hodinek, budíků či věžních hodin, jež dohromady skládají imaginární příběh ubíhající v reálném čase, který navíc nabízí nekonečné množství interpretací.

Švýcarský umělec, který za svůj nekonvenční opus získal v létě Zlatého lva na 54. bienále v Benátkách pro mě v rámci výše nastíněných kritérií obstál. Vytvořil vizuální dílo, které evokuje proud hudby – se specifickým rytmem i změnami tónů. Marclay ale zároveň prostřednictvím své celodenní koláže tak trochu vystihl globální zeitgeist: svět, který mluví tak rychle, že musí dýchat zadnicí.

Podobným případem je i aktuální čtyřiadvacetihodinová píseň slavných rockových experimentátorů The Flaming Lips. Ti nejprve natočili šest šestihodinových písní na podporu Akademie soudobé hudby při Státní univerzitě v Oklahomě (a také tamního humanitního centra) a toto pondělí – tedy přesně na Halloween – vypustili do světa track s celodenní stopáží a názvem 7 Skies H3.

Kromě toho, že jde o docela poutavou psychedelickou jízdu, se tímto aktem (už víc jak čtvrt století existující) kapela ještě důsledněji vymaňuje z únavného stereotypu vydávání řadových alb tradiční cestou. Její monstrózní song je v důsledku mentálním i fyzickým artefaktem: vychází totiž na přenosném harddisku umístěném ve skutečné lidské lebce (byť v omezeném počtu třinácti kopií).
Jaké nápady se dokážou v kreativní lidské mozkovně vylíhnout, už tedy tušíme. Věčnou otázkou zůstává, které hlavy pomazané jsou je schopny v úplnosti pojmout.