Prolomit vlny: Nebezpečné dědictví etnické normalizace

Avšak poslední měsíce vytrhly ty, kteří už usínali na vavřínech kulturního pokroku, z hluboké iluze. Nepřiměřenost snu o občansky citlivé společnosti podtrhl zvláště čerstvý Eurobarometr, průzkum postojů veřejnosti zadaný Evropskou komisí. Zvláště ta jeho část, která se zabývala diskriminací. Na mapě starého kontinentu je východní Evropa, taženo hranicí bývalého východního bloku, stále dobře rozeznatelná. A to navzdory zmíněným vlaštovkám.

Ani čtvrtstoletí po pádu totalit nedochází k podstatné proměně vnímání cizích etnik, náboženství nebo lidských práv. Můžeme si tak jenom s hořkostí připomenout, že návyky společností mají svoji setrvačnost. I proto nemůže žádná revoluce dopadnout tak, jak si její iniciátoři představují: změna systému neznamená změnu druhé přirozenosti, kterou si lidé v určité společnosti za desetiletí a staletí osvojili. Revoluce je iluze změny, která maskuje institucionální přeměnou to, že srdce lidí bijí dál ve stejném rytmu, jen v rámci nové písničky.

Čtěte také: Opouštím svůj domov: Hodina občanky o uprchlících, kterou chcete zažít

Neutěšený stav ale není jen dědictvím normalizace či poválečného mravního a občanského rozkladu ve východním bloku. Je potřeba jít ještě hlouběji: až do doby nacionalistických hnutí 19. století. Tehdy si začala střední a východní Evropa zvykat na myšlenku, že hranice státu odpovídají hranici jazyka, kultury, etnika. Nic na tom, že z hlediska dějin civilizace jde o nepřirozený, násilný projekt. Dodnes stále ještě žijeme v regionu, který se chápe spíše jako asociace uzavřených národů než otevřených občanských společností.

Protiuprchlická demonstrace v Praze |foto: Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 International

Bylo to Německo, jež v nacismu bolestně ověřilo nebezpečí takové kulturní normalizace. A právě bývalé západní Německo se do velké míry dokázalo poučit a nyní brání otevřenost Evropy. Mentální uzavřenost Česka, Slovenska, ale i Polska, Maďarska či Rumunska i přes pomalé krůčky posledních let stále preferuje nedůvěru. Tato nedůvěra oslabuje sebedůvěru a sebevědomí: chlapec, který se ve třídě s nikým nebaví, nechce se přátelit a nedělí se o svačinu, nebude předsedou třídy. A pokud ano, pak bude spíše diktátorem než empatickým organizátorem.

Tak jako česká krajina v průběhu desetiletí ztratila meze a remízky a přirozená malá políčka se rozorala do velkých lánů, necitlivá etnická meliorace 20. století vytvořila monokulturní společnost, která má pošramocené sebevědomí. Krajináři dobře vědí, že monokultury jsou málo odolné proti vnějším vlivům a škůdci a choroby si v nich libují. Kultura, která se zbavila vnitřního kvasu, neustálého dialogu různých životních perspektiv a třeba i jemného, etnického tření, je kultura vyschlá a dutá. Není divu, že se bojí, že udeřila její poslední hodina. Ale takovou vetchou kulturní trosku nelze zachraňovat tím, že ji budeme krmit nesmyslnými mýty o tradiční vepřové kuchyni či o tom, že policie je tu především od toho, aby chránila vulgárního prezidenta nebo čistotu chodníku před úřední budovou.

Pravicoví extrémisté v Nové... |foto: Filip Jandourek

Je načase obnovit hypotézu, že stále žijeme v normalizaci. Zdá se, že představa, že prostou změnou politického a hospodářského systému dochází ke změně společenských návyků, je lichá. Monokulturní normalizovaná společnost se vyznačuje nedostatečným sebevědomím, sníženou ochotou hledět za hranice svého břicha a v důsledku i okoralým vztahem ke své domovině a historii. Je potřeba přestat připomínat rány, jež nám uštědřili ostatní, a vzpomenout na ty, co jsme sami rozdali. Je potřeba obnovit důvěru ve vlastní národ a kulturu tím, že uznáme, kolik nám toho daly kultury jiné. Je potřeba přestat stát chápat jako skanzen falešných mýtů a uchopit ho jako místo živé občanské společnosti, jíž jsme součástí. Je potřeba najít naše v desetiletích poztrácené sebevědomí.