Prolomit vlny: Vidíte rudě?

„My velmi oprávněně demonstrujeme za to, aby se demokratické síly, které deklarují svou demokratičnost ve svých názvech a samozřejmě ve svých stanovách, nespojovaly s nepřijatelnou, extrémistickou levicovou stranou, která je znemožněná na věčné časy,“ apeloval jeden z organizátorů protestů, zlínský písničkář Ziggy Horváth na účastníky pražské demonstrace. Během tzv. Palachova týdne objel putovní festival protestu proti komunistům v krajských radách kolečko po celé republice: Olomouc, Karlovy Vary, České Budějovice, Zlín, Praha. Plus petice, plamenné výzvy známých osobností, poněkud úsměvná štafeta jednodenních „hladovek“. Na náměstích se sešli pamětníci komunistických zvěrstev i čistě post-Sametoví studenti.

Prvním problémem je pochopitelně to, že je velmi těžké stavět se smysluplným způsobem proti výsledkům voleb, které regulérně proběhly za běžných podmínek demokratických režimů západního typu. Přesně o to se ale protikomunističtí aktivisté snaží. Paradoxním způsobem obracejí výsledky – tam, kde komunisty volilo 20 % lidí, je podle této logiky přece 80 % dalších, kteří je v úřadech nechtějí. Pak se ale oněch 80 % mělo v říjnu zvednout z gauče a jít k urnám, a ne se s křížkem po funuse hromadně dojímat pod Koněm. Píše se leden 2013, ne listopad 1989, Krylovy písně sice znějí, zpívá je ale Ziggy.

Sám nejsem v žádném případě sympatizant ani volič KSČM. S protestujícími dokonce souhlasím v tom, že je svým způsobem absurdní, aby se o krajské školství starali člen nebo členka strany, jejíž totalitní režim dějiny soustavně přepisoval (když samozřejmě pomineme všechen ostatní státní teror). Ale opět – to, že se nástupnická KSČM stala normální součástí parlamentní demokracie, aniž by se oficiálně distancovala od zločinné minulosti KSČ, se mělo řešit mnohem dřív než teď.

Praha,Klánovice,antikomunistický nápis|foto: Aktron / Wikimedia Commons

A hlavně by bylo rozumné v první řadě počkat, zda se opravdu naplní skutková podstata toho, čeho se protestující obávají. Pak teprve reagovat na případné problémy či selhání komunistických radních. Ale v každém případě na věcném základě, ne v opojení antikomunistickými náladami.

Obecně rozšířená nespokojenost velké části občanů se současnou vládou samozřejmě může mnohé z nich motivovat k tomu, aby si idealizovali minulost a zapomínali na to, jak se v totalitním státě skutečně žilo. Neměli bychom se ovšem uchylovat ke strašení rudou vlajkou jen proto, že je to jednodušší než konstruktivní řešení aktuálních problémů. Jako je třeba absence relevantní levicové alternativy, kterou by mohli s klidným srdcem a čistým svědomím volit jak lidé narození dávno před sametovým listopadem, tak po něm.