Promotérem v Prachaticích: „Živá vila skončila. Dbát o městský veřejný život je ale náš sen a úkol“

Živé Prachatice pořádali i sousedskou slavnost v Poštovní
Živé Prachatice pořádali i sousedskou slavnost v Poštovní

„Kralovu vilu znám dlouho, dřív v ní byla školka. Chodila jsem často okolo a jednou jsem si všimla, že tam jsou otevřený vrátka a dům je prázdnej,“ vyprávěla před pár lety na Wavu Pavla Zelenková, jak objevila prostor, který s přáteli proměnila v Živou vilu, potkávací místo, které v jihočeských Prachaticích dlouho chybělo. Když jej ale Prachatičtí získali k užívání, rychle o něj zase přišli. Dá se dělat městský aktivismus i bez ideálního prostoru, který místní spojil?  

„Když jsme se o vilu začali zajímat, kontaktovali jsme syna původního majitele, Hanse Krale. Pozval nás do Německa, ukázal nám spoustu fotek, popisoval, jak dřív vypadala zahrada a ovocný sad,“ vzpomíná Bára Staňková, která se společně s Pavlou stala členkou spolku provozujícího Živou vilu. Díky nim se poprvé od roku 2008, kdy se odsud vystěhovala školka, otevřela veřejnosti. Předtím v ní chvíli žili bezdomovci a dům přišel o své litinové a kovové prvky. „Město zřejmě nečekalo, že tam budeme dělat tolik akcí,“ směje se Kateřina. Barbora doplňuje, že to nečekali ani aktivisté sami. Velký zájem o kulturní akce svědčil o tom, že podobný prostor v Prachaticích chyběl.

Čáru přes rozpočet narýsovala zamýšlená silnice. „Když jsem začala pátrat po tom, proč je vila opuštěná, zjistila jsem, že město kvůli silnici, která je narýsovaná v územním plánu, určilo dům k demolici,“ vysvětluje Pavla, proč byla situace Živé vily hned od začátku prekérní. Spolu s kamarádkou Kateřinou Wagnerovou a dalšími se rozhodli pro záchranu vily jít až do voleb se stranou Živé Prachatice. Nešlo jim jen o záchranu architektonicky cenného objektu, ale i o to, že dům byl příležitostí k rozhovorům o tom, o čem se v Prachaticích nikdo bavit nechce. „Před válkou byla polovina zdejších obyvatel německé národnosti, takže odsun byl masivní. Vila je ideálním místem pro vytvoření česko-německého místa setkávání. Něco takového v regionu opravdu chybí,“ myslí si Kateřina.

03590365.jpeg

Vilu ve 30. letech postavil architekt Fritz Reichl pro Jana Nepomuka Krale, který vlastnil velkoobchod s koloniálním zbožím, pražírnu sladové kávy a provozoval autodopravu. „Byl německé národnosti, vilu mohl se svou rodinou obývat jen do konce války, pak byli odsunuti, odešli do Pasova. Odsun se odehrál přímo v den narozenin syna obchodníka Krale, Hanse. Byly asi dvě hodiny odpoledne, krájeli zrovna narozeninový dort, když jim zavolali, že se musejí do pěti hodin vystěhovat,“ říká Barbora Staňková na lavičce na prachatickém náměstí, kde se zrovna pro obyvatele Prachatic pořádá Sousedská slavnost. Syna Jana Nepomuka Krale se Kateřině, Barboře, Liborovi a dalším kamarádům podařilo do vily pozvat přesně v době, kdy jim vypršela nájemní smlouva. Německý profesor se tak ocitl na úplně poslední události pořádané v domě a měl tak poslední možnost svůj příběh vyprávět všem, kteří přišli. „Bylo to moc krásné zakončení nájemní smlouvy. Důstojné rozloučení s vilou, lepší bychom nemohli mít,“ říká Barbora.

Proč by to nešlo?

Rozloučením ale nic neskončilo. Pavla se sice odstěhovala do zahraničí a práci v Prachaticích přenechala Báře, Kateřině a dalším, výstavy, besedy a koncerty se ale teď, mimo vilu, pořádají dál. Hudební akce má na starosti Bářin bratr Libor a spolek se stále snaží vilu před demolicí zachránit. V  Prachaticích na podporu její záchrany vystoupili Houpací koně, Please The Trees a další kapely. Podle Libora se dá kultura, která se dělá v pražských Holešovicích pro místní hipstery, dělat úplně stejně i v jedenáctitisícových Prachaticích. „Houpací koně nebo Anděra z WWW byli svolní a přijeli za míň peněz. Lidi chodili, to zázemí tady opravdu je, navíc přijeli i lidi ze Strakonic, z Volyně a z dalších okolních měst, takže jsme ze vstupného pokryli všechny náklady a byli jsme na nule,“ říká.

I když se hodně Liborových, Bářiných i Kateřininých vrstevníků z míst, jako jsou Prachatice, rozhodne odstěhovat do Prahy a jiných velkých měst, třeba Bára věděla, že se po studiu v Budějovicích vrátí zpátky domů. „Denně dojíždím do práce do Budějovic, ale z Prachatic jít nechci. Když jsme dělali akce ve vile, spousta místních mladých sem jezdila na víkendy. Skočili k rodičům na večeři a pak za námi na koncert. Když nám vypršel nájem, bohužel jezdit přestali,“ dodává. „Mně je jasné, že vysokoškoláci tady třeba nenajdou práci. Když ale žijete v Praze, tak taky často dojíždíte do práce nebo do školy třeba 40 minut,“ doplňuje Barbora Staňková. „Proč by to nešlo u nás, když v okolních malých městech to žije a jde to?“ pokládá si otázku Kateřina.

Libor a Bára Staňkovi z Živých Prachatic

O kulturní události má ale v Prachaticích zájem pořád dost lidí, a to ve všech generacích. Živá vila proto pořádá setkání, na které chodí všichni. Na Sousedských slavnostech si hrají děti a povídají si tu babičky nad domácími koláči a kávou. „Já jsem ani nevěděla, že tady něco takového bude. Vyšla jsem z domu, protože bydlím hned tady na ulici, a okamžitě jsem dostala do rukou kávu,“ říká padesátnice, kterou jsem vyrušila z diskuse s kamarádkou. „O vile toho moc nevím, ale líbí se mi, že mladí lidé tady něco dělají, že mají to úsilí a chuť. Co se týče demolice, nemám na to jasný názor. Chápu, proč dům chtějí zachránit, na druhou stranu, kdyby se odklonily ty kolony aut z centra, ono by to taky nebylo špatně.“ Opodál sedí s rodinou muž přibližně ve stejném věku. „O záchraně vily vím, ale názor jsem si zatím neudělal, nesledoval jsem to tak důkladně. Je ale dobře, že lidé mají zájem o své okolí a prostředí k životu,“ říká a dodává, že o kauze Královy vily si musí informace zjistit. Komunikace s lidmi napříč generacemi je podle Barbory jednou z cest, jak obyvatele Prachatic přesvědčit o záchraně vily. „Chceme do budoucna navázat spolupráci s důchodcovskými organizacemi. Důchodci jsou poměrně aktivní, jde o to, jít do toho spolu,“ říká Barbora.

Z náměstí je vidět les. Kam byste se chtěli stěhovat?

Město nicméně stále usiluje o zbourání domu a výstavbu silnice. Ministerstvo kultury v roce 2016 zapsalo vilu na seznam kulturních památek, prachatická radnice ale proti tomuto zápisu podala žádost o rozklad, usiluje o dostavbu obchvatu, který má odvést dopravu z centra. Kraj, který má stavbu silnice na starost, plánuje zahájit práce nejdříve po roce 2020. Zvažovaly se i jiné varianty, které by ale podle kraje byly daleko komplikovanější. Kateřina Wagnerová má však pocit, že informace nejsou dostatečně čitelné. „Snažíme se teď zjistit, jestli je vůbec třeba dopravní přeložku v Prachaticích stavět. Snažíme se sehnat peníze na dopravní průzkum, město sice dělalo svůj vlastní, ale jsou to jenom čísla bez nějakých jasných závěrů. Pro obyčejné lidi je to neurčité, musíme sehnat někoho, kdo ta fakta dokáže vysvětlit nebo například porovnat nás s jinými městy v obdobné situaci, aby to bylo srozumitelný pro všechny,“ říká Kateřina. Libor zase plánuje hudební festival, který by se pořádal každoročně. „Musíme najít jiné místo, ale chceme to udělat příští rok. Potenciál tady je. Je to náš sen a náš úkol,“ říká.

I on a Kateřina se rozhodli v Prachaticích zůstat a podílet se nejen na záchraně vily, ale dávat podněty k lepšímu vedení městského veřejného života. Jedním z jejich plánů je omezit parkování aut na historickém náměstí. „Nejsme žádní extremisti. Víme, že parkovací místa jsou potřeba, chceme ale, aby historická část města byla alespoň část dne bez nich. To samozřejmě před volbami úplně atraktivní není,“ říkají Kateřina s Barborou.

Promotérem v Sudetech. „Nejsme buditelé,“ říká parta ze Soulkostela. Punk hraje u oltáře i bez grantů

Insect Ark v Soulkostele na Broumovsku

„Nemá to žádnej jinej důvod, než že nás to hrozně baví,“ odpovídá Petr Osoba, řečený Osobič, na otázku, proč investuje tolik energie do pořádání koncertů na jednom z nejzapadlejších míst v Česku. Soulkostel, dřív opuštěná ruina německého kostelíku, se díky němu stal jedním ze zásadních míst tuzemské hudební scény. Na tour se tu zastavují známé  kapely i přesto, že je sem odevšad daleko, nevede sem ani asfaltka a na koncert většinou dorazí pár desítek lidí.  

Nedaleko od nás na lavičce sedí slečna v bílé košili v podobném věku, na můj dotaz, zda ji napadlo se odsud odstěhovat, odpovídá jasně: „Mám to tady ráda, jižní Čechy jsou krásné a v Prachaticích je mi dobře. Z náměstí v Prachaticích je vidět les. Kde něco takového najdete?“ Dvacátník, kterého tu taky potkávám, se s rodiči v osmnácti přestěhoval do Vodňan, teď se ale do Prachatic vrátil díky zajímavému komunitnímu a kulturnímu programu, o který se parta lidí okolo Živé vily snaží. „Kulturní dům je sice vhodný pro pořádání koncertů, ale nemá duši. Vila ji měla,“ myslí si. „Tam se vždycky lidé z Prachatic sešli a snažili se tam něco vytvářet. Bylo hezký, že se ti lidé byli schopni sejít, věnovat tomu vlastní čas a potkávat se.“

„O vile jsem napsala diplomku. Teď kvůli ní jdeme do voleb,“ říká mi Bára na Sousedské slavnosti. Poslechněte si i audiozáznam s útržky dojmů prachatických obyvatel všech generací a zaměstnání.

Promotérem v Česku je sedmidílný seriál Radia Wave o lidech, kteří organizují kulturní provoz na periferiích. Dilema Praha versus rodné město u nich dopadlo ve prospěch kraje, odkud řada ostatních odchází za lepší prací jinam. Sedm postav seriálu na svých místech zůstává a pravidelně dostává malá publika koncertů, festivalů a dalších událostí do dřív opuštěných domů, kostelů nebo nádraží.