Prosím, neříkejte si vtipy. V šesté sérii Game of Thrones spolu postavy neumí mluvit

7. červenec 2016

Před několika dny skončila ke smutku všech diváků šestá série Game of Thrones. Jedná se přitom o první sérii, která se odvíjí nezávisle na knižní předloze George R.R. Martina, který v současnosti teprve píše šestý díl ságy Songs of Ice and Fire, Winds of Winter. Ústředním tématem celé série byl nový začátek, znovuzrození a návrat. Po jejím konci je ale zřejmé, že znovuzrození nemusí být nutně vždy pozitivní.

Zásadní věc, kterou poslední série Game of Thrones ztratila, je jazyk. Ten současný totiž zní, jako by v lepším případě parodoval, v tom horším dokonce ponižoval sám sebe. Řeč je především o jazyku postav a o možnostech dialogu mezi nimi, které zřetelně zchudly na pouhé popisování reality. U některých postav došlo dokonce k výraznému ořezání na pouhé obrysy jako v případě Tyriona Lannistera, který se z vtipného glosátora stal pouhým trapným hláškařem.

Právě určitá gagovitost, kterou tak často známe z prvoplánových akčních filmů, je jedem, který otravuje celou šestou sérii a který poškodil mnoho postav včetně Sandora Cleganna, Bronna nebo lady Olenny Tyrell. Dialogy se tak stávají často velmi nudnými a předvídatelnými a jejich účel tkví pouze v tom, aby spěly k posouvání příběhu o další stránku scénáře dál, na níž je nejlépe nějaká absolutně nesmyslná smrt, které tvůrci divákům dávkují jako matky bonbony mlsným dětem. Právě dialogy přitom vytvářely hloubku postav a díky nim se s charaktery mohl divák ztotožnit na opravdu osobní rovině.

03662185.png

To, co nakonec celkový dojem show zachraňuje, jsou buď jednotlivé absolutně epické momenty, jako v případě už kultovního vysvětlení původu Hodorova jména, či odhalení pravé podoby rudé kněžky Melisandry. Ty však zároveň působí trochu jako bolestné připomínky toho, jak šokující a komplexní dokáže show být. Další podstatně umocněný moment z Martinova univerza je linie silných nezávislých žen, které mění svět – ať už se jedná o Daenerys Targaryen, nebo především o desetiletou Lyannu Mormont, oficiálně nejtvrdší ženu ve Westeros.

Nicméně jsou to hlavně poslední dva díly, díky kterým nedokážu celou sérii hodnotit zcela negativně. Zásluhu na tom má bezesporu fakt, že byla režie v prvním případě nejnákladnějšího a v druhém případě nejdelšího dílu svěřena Miguelu Sapochnikovi. Ten už na epizodě „Hardhome“ z minulé sezony dokázal, že je mistrem v tvorbě epických bitev a že zároveň dokáže velmi citlivě budovat vysoce symbolické scény. V případě „Battle of Bastards“, oficiálně nejnákladnější bitevní scény v dějinách televize, je dechberoucí především kamera Fabiana Wagnera, který dokázal výjimečným způsobem zachytit chaos, anonymitu, absenci fantaskního hrdinství na pozadí brutality bitevní vřavy. Finále série „Winds of Winter“ je pak epizoda přímo přecpaná symbolikou loru, vyniká jak výborným scénářem, tak scénografií, a především výtečně uzavírá kruh, který putoval všemi šesti sériemi a který se nyní zdá jako pouhá předehra ke skutečné hře o trůny, která teprve začíná. Znovu tak stojíme na novém začátku a ten, jak víme, může vždy přinášet naději.

03662186.png
autor: Dominik Čech
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.