Psychedelická nokturna Sun Araw a Eternal Tapestry

Čtyři monolitické, pouze římskými číslicemi označené kompozice na albu Night Gallery byly nahrány během jediného večera v texaském Austinu, kde se potkala portlandská kapela Eternal Tapestry s instrumentalistou Cameronem Stallonesem z projektu Sun Araw. Členové obou kapel - veličin zámořského psychedelického rocku a ambientu - si tu na ploše čtyřiceti minut užívají kosmický jam, který má mnoho atributů solidní, byť nikterak zázračné improvizace. Nikdo ze zúčastněných nemá potřebu exhibovat, každý z muzikantů přispívá svým dílem k hutnému a přitom rozmanitému celku. Je tu cítit respekt ke zvolené situaci a tíha každé začouzené noty; i díky tomu nahrávka skoro nikdy nepůsobí vlažně ani utahaně a dokáže po většinu času stimulovat posluchačovu pozornost. Na druhou stranu: když jinak vcelku kompaktní deska dozní, moc toho po ní ve vás nezbude. Jako celek totiž album vlastně nikam nemíří.

Sun Araw a Eternal Tapestry před námi zvolna rozbalují gobelín zvuku, v němž se s pomalostí písečných dun přesýpají kytarové motivy a drony, střídmá i předvídavá rytmika a minimalistické předení kláves či dechů. Lehce mystický nádech nahrávky má v sobě zároveň něco z hravého dadaismu, což plně odpovídá i samotnému titulu desky: název Night Gallery je totiž odvozen od stejnojmenné, poněkud surreálné televizní série z ranných 70. let. Právě u jedné ze strašidelných historek tohoto programu muzikanti z Eternal Tapestry a Sun Araw usnuli během svého tehdejšího pobytu na proslulém texaském festivalu SXSW (South by Southwest).

Sun Araw + Eternal Tapestry - Night Gallery|foto: Thrill Jockey Records

Zatímco úvodní track představuje jakési ambientní nokturno, které nás zvolna dostává do transu, v druhém tracku už přichází masivní repetitivní groove, jehož pomocí muzikanti budují intenzitu asociující zlatý věk psychedelie a německého krautrocku. Třetí, náladou značně zlověstná skladba hypnotizuje pravidelnými vpády saxofonu a hororovým klávesovým spodkem; a svou kratší délkou i naturelem splňuje spíš roli intermezza před bezmála čtvrthodinovým halucinogenním finále. Čtvrtá kompozice je z celé svity nejsilnější a její účinky jistě vyniknou tím víc, čím účinější narkotika posluchač požije. Ke slovu se tu konečně výrazněji dostává Stallones, jehož esoterické klávesy a flétna jsou tu obalovány stoner-rockovými rify. Přesto pro tuhle závěrečnou skladbu platí to, co pro celou desku: radost z muzikantské spontaneity vydrží právě na dobu jejího trvání, ale ne déle. Sečteno, podtrženo: poutavá zvuková tapiserie ano, hudební věčnost zatím nikoli.