Pustina. Kriminálka i rodinné drama z měsíční krajiny je nejlepší český seriál poslední doby

3. listopad 2016
03736929.png

Pokus o českou quality TV konečně vyšel. V Pustině divák rozpozná bezpočet motivů z aktuálních zahraničních seriálů, základní rámec příběhu tvoří to nejchytlavější ze současné televize. Na něm se překvapivě povedlo vystavět snad nejlepší český televizní scénář poslední doby. Trendy vynucená univerzálnost pomohla příběhu o rozpadu rodiny a místní komunity dodat kontext. I díky němu je v seriálu nakonec nejsilnější linka rodinného dramatu.

Zasazení příběhu do temných koutů země a použití detektivní zápletky jako mechanismu, díky kterému se postupně zjeví staré křivdy, zrady a tajnosti, jsou postupy známé i divákovi, který seriály sleduje jen nahodile. Pustina má svoji silnou hlavní hrdinku ve svetru a variuje motiv zkažených mužů a tvrdých žen, symptom svědčící o pokročilém stádiu rozkladu komunity. Vadit by to ale nemuselo ani seriálovým notorikům. To hlavní je totiž v pořádku.

Seriálu se v osmi dílech daří relativně komplexně popsat své hlavní postavy, vyprávění se dopředu posunuje důmyslnými kroky, které diváka svádí na falešné stopy a provádí ho tak různými vrstvami Pustiny, dobře obsazení herci hrají výborně a vizuální koncepce režiséra Ivana Zachariáše měsíční krajinu na Kladensku a Chomutovsku sice přikrášluje, nepřipravila ji však o její kolosální děsivost. Pasťák umístěný v zámečku, ze všech stran obklopeném vytěženou šedou zeminou, symbolizuje vytržení z kontextu, které prožívají nejenom kluci zavření uvnitř, ale celá Pustina.

03737027.png

Depka světových kvalit

Hrdinkou seriálu je starostka fiktivní vesnice Pustina (Zuzana Stivínová), o jejíž obec na okraji obrovského dolu se zajímá jenom firma zamýšlející rozšířit těžbu až na její území. Ředitele společnosti seriál představuje jen letmo, místo nátlakových návštěv neznámých lidí z města sledujeme scény přemlouvání souseda sousedem. S argumenty o tom, že v Pustině už lidi nic dobrého nečeká a lepší je prodat chalupu těžařům a odejít do města, obchází sousedy místní taxikář, kterého důlní společnost platí. Starostce snažící se zabránit referendu o rozšíření těžby, které by místní zřejmě schválili, zabije někdo oslíka koupeného dětem z místní školky. Když se pak ztratí její čtrnáctiletá dcera, pomáhají vzájemně rozhádaní a frustrovaní obyvatelé vesnice hledat dívku po celém okolí. „Depka světových kvalit,“ popisuje seriál trefně slovenský týdenik Týžděň.

Falešné stopy

03736928.png

Pustina je paradoxním momentem české televizní tvorby – zatímco známí čeští režiséři experimentují v seriálech pro ČT s žánry, humorem nebo ochotně točí i podle zjevně podprůměrných scénářů (Já, Mattoni), zatím jediný pokus o komplexní výpověď z periferie pokrizového Česka vzniká díky nadnárodní společnosti HBO, která počítá s tím, že příběhy ze zapomenutých krajin jsou dnes v kurzu. Seriál opatřila sloganem: „Pustina. Místo, kde můžete přijít o všechno.“

Tvůrčí tým však až na konzultanta produkce Stevea Matthewse tvoří Češi, hlavním autorem scénáře je Štěpán Hulík, kterému HBO věřila díky úspěchu Hořícího keře, minisérie o upálení Jana Palacha. V porovnání s předvídatelným scénářem o hrdinech a zbabělcích, kterým režim postupně láme vaz, je Pustina myšlenkově i technicky komplikovanější, její postavy jsou komplexnější a příběhu se daří udržovat diváka v nejistotě naváděním do slepých uliček.

03737075.jpeg

Každý falešný odklon od příběhu ztracené čtrnáctileté Míši, její zoufalé matky, maniodepresivního, od rodiny odloučeného otce (Jaroslav Dušek) a sestry (Eliška Křenková), která trpí rodinnou krizí, ukazuje divákovi kus Pustiny, část obyvatel, vzájemných vztahů, determinací a nedostatku možností něco změnit. U některých odboček může nakonec člověka zamrzet, že nebyly kratší, aby mohl víc času strávit se samotnou rozkládající se rodinou. Všechny však nejenom prozkoumávají krajinu příběhu, ale prohlubují jeho hlavní motivy a mají v něm i svůj praktický smysl.

Český Mordor

Zasazení příběhu do vytěžené krajiny českého Mordoru není dané jen současným zájmem o lokální periferie vykořisťované centry, kde se žije líp. Hulíkova Pustina může být spolu s Krušnými horami Štěpána Altrichtera ve Schmitkem nebo Kralupami v Prušinovského Kobrách a užovkách příkladem odlišného vnímání krajiny českých měst a vesnic, než na jaké jsme ve zdejších filmech bývali zvyklí. Dřívější, mnohdy romantizující zobrazení venkova a upravených měst vystřídaly záběry uhelných pánví v Pustině a prázdných socialistických nákupních center v Kobrách a užovkách. Obě dvě díla jsou určená pro mainstreamového diváka, nejde tedy o výraz sociálních dramat, ale převládající estetiku. Mysteriózní Schmitke si stejnou pozici nejspíš nárokovat nemůže, jeho stylizované prostředí vesnice v příhraničních horách, které si vysloužilo srovnání s Twin Peaks a zlem ukrytým v lesích, je však také prostředkem, jak zobrazit pocit cizosti a nejistoty.

Novost pohledu dnešních českých tvůrců (Štěpán Hulík své vnímání českého venkova popisuje například v tomto rozhovoru) stvrzuje překvapení konzervativnějších diváků. Karolína Koubová se ve Dvaceti minutách Radiožurnálu Hulíka ptá, zda se nebáli, že „velkou drsností“ hned v prvním dílu diváka odradí. Mirka Spáčilová svoji recenzi zakončuje konstatováním, že se postavy v Pustině „už dávno zapomněly smát“. Koubové v seriálu chyběl „nějaký kontrapunkt“ k neutěšené atmosféře: „I v těžkých životních situacích, které prožívají vaši hrdinové, se třeba mají čemu zasmát nebo mají z něčeho radost, nechybí to tam?“ Od českých seriálů se zřejmě čeká něco jiného než od těch zahraničních. Jinak by se muselo i Saře Lund z dánského Zločinu vyčítat, že se málo usmívá.

„Letité lůžkoviny, igelitové tašky poletující prázdnotou, zvadlé květiny na odpočívadlech otřískaných paneláků, oschlé chlebíčky, dokonce každičký kus prádla na šňůře buduje obraz vykořeněného zmaru tak urputně, až se ocitá na hraně jednotvárnosti – a uvěřitelnosti,“ píše Spáčilová. Mimoděk poukazuje na jeden z postupů režiséra Ivana Zachariáše, který situace i postavy charakterizuje skrze detaily konkrétních rekvizit. Temné výjevy a oschlé chlebíčky se tak do epizod nedostávají jen „pro atmo“. Zachariáš dokázal svojí vizuální koncepcí akcentovat podstatu scénáře. Pustina skutečně působí jako dílo, při jehož tvorbě se všechny tvůrčí složky dokázaly velmi dobře sehrát.

Sociální porno

03736927.png

Kromě generačního rozdílu mezi mladšími a staršími diváky, kterým Pustina připadá příliš ponurá, je z výroků o přílišné depresivnosti seriálu znát i tradiční česká obliba hořkosladkých filmů, ve kterých se směje a pláče ve vyvážených dávkách. O takových filmech se u nás často tvrdí, že jsou „ze života“. Další střet je ideologický – chceme mít v českých filmech a seriálech malebné vesničky, nebo se chceme dívat i na to, co nás zneklidňuje? Nabízí se však také pochybnost, zda Pustina používáním obrazů zničené, vytěžené krajiny a přilehlých pustých vesnic a ghett není jen sociálním pornem, které nás takto masíruje, aby vyvolalo emoce. Na to je však Pustina příliš dobře napsaná i natočená.

Česko, verze 2016

Debaty o českých seriálech se už roky vedou jen ironicky. Od producentů České televize se čas od času doslechneme, že česká veřejnost ještě „do kvalitních produktů mentálně a kulturně nedorostla“, HBO se mezitím věnovalo natáčení podle zahraničních licencí, ze kterého vzešlo jen několik podprůměrných titulů. Nejlepším zdejším pokusem o quality TV byly až donedávna formálně zajímavé Modré stíny, které však nečekanou vizuální koncepcí vyvolaly řadu odsudků. Pustina je z českých seriálů posledních let jednoznačně nejlepší, dost možná je nejlepším porevolučním seriálem. Depresivností možná část publika odradí, je ale rozhodně důvodem, proč přestat žehrat na to, že dobrý seriál u nás natočit nejde. Zasazení do oblasti měsíčních krajin, které se může stát Achillovou patou seriálu, je zároveň jeho podstatou a tou nejlepší volbou. I takhle to v Česku vypadá.

Spustit audio
autor: Táňa Zabloudilová