QOTSA jako hodinky s vodotryskem

Seznam hostujících umělců, který byl zveřejněn před vydáním ...Like Clockwork, působil spíš jako lineup pro charitativní skladbu na záchranu kosatek než jako seriózní parta spolupracovníků Queens Of The Stone Age. Mark Lanegan, Nick Oliveri a Alain Johannes samozřejmě patří do královské rodiny, Trent Reznor nebo Alex Turner z Arctic Monkeys se ještě dají pochopit. Ale James Lavelle z UNKLE? A Jake Shears ze Scissor Sisters? A když vám zavolá Elton John, že chce být na vaší příští desce, můžete se snad na něco vymluvit! (To není vtip. Fakt je tam.) A to jsem nezmínil tři střídající se bubeníky a Joshovu manželku.

Jednotlivá, hlavně pěvecká camea jsou ale ve skutečnosti tak nenápadná, že kdyby o nich člověk nevěděl předem, nepostřehne je mnohdy ani při opakovaných posleších. Album by se bez takových marketingových gest klidně obešlo, respektive bylo by stejně průměrné.

Podobně matoucí je začátek celé desky. Úvodní mohutná a špinavá basová linka by naznačovala, že se QOTSA vydali na cestu zpět k očazeným pouštním kořenům. Vystřízlivění na sebe ale nedá dlouho čekat. Místo strhující, chlapsky hřmotné a upocené živočišnosti nepřekonaného majstrštyku Songs for the Deaf (2002) nabízí ...Like Clockwork chladné, až příliš vypiplané studiové hrátky, kterým jako by Homme na posledních deskách svých projektů nemohl odolat. Některé skladby jsou plné desítek drobných kytarových overdubů a zvukových variací, přitom se z nich pro samý dressing vytrácejí emoce. Místy dokonce nastupuje regulérní kýč, když se k nemastným baladám přičte „koření“ hodně konvenčního piánka, retro syntezátorů nebo – brrr! – ulepených smyčcových ploch.

Queens Of The Stone Age – ...Like Clockwork|foto: Oficiální Facebook Queens Of The Stone Age

Při talentu, jakým Josh Homme disponuje, by bylo nepravděpodobné, kdyby album úplně postrádalo silné skladby nebo aspoň pasáže. Jsou tu, ale není jich věru moc. Hranaté, záměrně roboticky trhané riffy se někdy dostanou do zajímavých obrátek, jako celek svou chytlavostí a drajvem nad jiné osaměle vyčnívá singlovka My God Is The Sun.

Album mělo podle slov svého protagonisty odrážet dramatické výšiny a propady uplynulého období jeho života. Recenzent Johnny Firecloud (šéf serveru Antiquiet), který desku jako první na webu hodnotil, extaticky prohlásil, že je to syrové a komplexní mistrovské dílo, na němž vyzrálý Homme hrdinně odhaluje svou citlivou stránku skrytou pod maskou tvrďáka. Podle mě by Johnny neměl psát recenze na drogách a Josh by se měl dát rychle dohromady. Povadlý „adult-oriented rock“ (tedy bigbít přijatelný i pro vaše rodiče), který Queens předvádějí na ...Like Clockwork, za šestileté čekání nestojí.