Ráda píšu o věcech, které mě rozrušují, říká scenáristka Neklidu Klára Vlasáková

„Když u nějakého námětu cítím, že mě to rozrušuje, chci si tu látku sama nějak opracovat, zjistit, co je za ní. To je to, díky čemu zůstanu u psaní,“ říká Klára o vzniku Neklidu, ale i o románu Praskliny nebo komiksu Spiritistky. „Ale nedá se říct, že bych si to psaním nějak vyřešila, že bych si řekla tak, už jsem s tím v pohodě. Spíš skrz ty postavy si člověk může nasvítit ten problém z různých úhlů, podívat se na to různýma očima.“ To potvrzujeme. Ani na konci Neklidu vás nečeká pocit uspokojení, tolik snad prozradit můžeme.

„Téma, které mě na Neklidu zajímalo nejvíc, byla statistika, která se týká násilí, ale bohužel o té statistice nemůžu pohovořit víc, abych neprozradila jádro příběhu. Pro mě je důležité mít ke každé postavě vřelý vztah. Zní to banálně, ale i záporné postavy by měl člověk mít vyloženě rád. Pokud z toho vznikne jen papírový zloun, který nemá lidské momenty, sama na to nechci koukat nebo to číst,“ říká ještě autorka naší nové podcastové série. 

Jak se vlastně Klára dostala ke psaní pro rozhlas? „Původně to celé začalo tak, že jsem někdy v roce 2016 poslala text do rozhlasové soutěže pro nerealizované hry. Měla jsem tenkrát před svatbou a potřebovala jsem peníze, zjistila jsem, že hlavní cena je 70 000. Nedostala jsem hlavní cenu, ale čestné uznání, se kterým se pojila kniha Na toulkách s Českým rozhlasem, a skleněný půllitr, který je super a pořád ho mám, takže se nedá říct, že bych odešla s prázdnou.“ 

Poslechněte si Liberaturu o tom, proč má Klára před psaním trému a jak to, že nepříjemný thriller psala ve chvílích největší pohody.