Rapper Kemba: Žijeme v Bronxu v chudobě

Jeho vystoupení se na Hip Hop Kempu posunulo na ještě pozdější ranní hodinu a za headlinery tam byli úplně jiní rappeři, přesto byl Kemba jednou z nejzajímavějších osobností letošního 15. ročníku a jistě o něm ještě uslyšíte.

Jestli se někdo nedávno vysmíval zastydlé newyorkské scéně, dával poslední dobou asi málo pozor. Kemba, dříve známý jako YC The Cynic, který pochází z Bronxu, není možná ještě tolik známý, ale nejen svým posledním albem Negus by určitě zaujal fanoušky Kendricka Lamara, Mos Defa nebo Taliba Kweliho. I jeho tvorba by se dala zařadit do kategorie uvědomělý rap, ale není to žádné poučování nebo nekontrolovaná agrese.

Jeho flow je vybroušená a texty plné emocí. Nebezpečný svět rasového profilování utápějící se v sociálních problémech tu pozoruje velmi přemýšlivý mladý člověk. Už název desky Negus představuje rozpor. V amharštině toto slovo znamená vladař nebo král, foneticky ale připomíná rasistické označení pro Afroameričany – „niggers“.
Deska byla ovlivněna i Kembovou návštěvou města Ferguson, kde byl v roce 2014 policistou zastřelen mladý Afroameričan Michael Brown, což vedlo k nepokojům a dalším diskuzím o policejním násilí a rasismu. Zdá se, že pro vnímavého Afroameričana je v dnešní době téměř nemožné napsat nějakou oddechovou pozitivní hudbu.

Deska Negus, na kterém Kemba spolupracoval s producentem Frankem Drakem, je povznášející a především silná a posilující pro afroamerickou komunitu, podobně jako další aktivity, které se mladý rapper snaží vyvíjet se svým kolektivem The Rebel Diaz Art Collective.

Jak pojímáš svá živá vystoupení?

Většinou vystupuji s DJem Charlie Hustlem. Hrajeme spolu už asi 8 let. Dřív to bylo celkem obyčejný DJování a rapování. Ale za ty roku se postupně umělecky vyvíjíme, on se zlepšil ve scratchování a já v rapování. V setu tedy máme místa, kdy on prezentuje své dovednosti nebo naopak, kde já rapuju a cappella. S novým albem jsme přidali i vizuální složku, projekci reagující na hudbu. Potom když cítíte ty basy a zároveň vidíte ty vizuální efekty, které spouští, skvěle to dotváří celkový dojem. Do naší show jsme zakomponovali taky ty stejné skity, které jsou na albu, takže se to snažíme pojmout jako živě provedené album. Myslím, že máme dobrý základ.

Kemba - Negus |foto: self-released

Letos jsi vydal skvělé album, jaký byl tvůj plán a pomáhal ti někdo s vydáním a distribucí?

Album jsem vydal sám, nezávisle, využil jsem distributory Tunecore a dostal to na všechny platformy jako iTunes, Apple Music, Spotify. Zatím se učím a snažím se propagovat a vydávat hudbu sám.

Dostal jsi nějaké nabídky od labelů?

Zájem je, ale pořád se to ve mně pere, zda si tu pevnou základnu nevybuduju spíše zatím sám. Žijeme v Bronxu v chudobě, je to dost těžký. Věřím v sebe a mé okolí ve mě také věří a nebude mě nutit do nějakých velkých, rychlých rozhodnutí. Ale já zároveň vnímám, že se jim nevede zrovna dobře a tíha toho leží i na mně. Takže jsem uprostřed rozmýšlení, zda to zkusit s nějakým labelem nebo to dělat sám, kdo ví, jak dlouho by to trvalo. Snažím se a budu v tom pokračovat do té doby, než se naskytne nějaká adekvátní nabídka, něco, co by mi nevzalo všechen čas, třeba na rok, na dva, od čeho bych se mohl odrazit. Rozhodně nejsem proti a cítím trochu tlak, abych se už rozhodl, ale nechci podepsat jen tak něco.

Věnuješ se tedy hudbě naplno denně, nebo máš nějakou práci?

Hudbu dělám naplno, každý den. Rozesílám miliony e-mailů, updatuju profily na sociálních sítích a plánuju, co dál. O víkendu jezdím na sever New Yorku nahrávat.

Pamatuješ si moment, kdy jsi si řekl, ano, jdu do toho naplno, chci dělat jen hudbu?

Nevybavuju si žádný takový přelomový moment, Myslím, že umělci jsou jako děti, prostě se nechají vést tvořivostí a dělají, co je baví. Všechno ostatní je tolik nenadchne. Já jsem s tím začal, protože můj bratr taky rapoval. Bavilo mě to a pořád jsem v tom nacházel něco nového. Nejdřív jsem rapoval do instrumentálek, které jsem slyšel v rádiu, potom mě brácha vzal do studia, kde jsem slyšel novou autorskou hudbu, a začal jsem tvořit svoje věci, potom jsem začal hledat své producenty. S každým krokem mě to bavilo a zajímalo víc. A baví mě to i teď, i když je to těžký zorientovat se v hudebním byznysu, i když je nepříjemný, že jsem vyhodil spoustu peněz za PR. Pořád je to pro mě zajímavý, hledat nový cesty a příležitosti. Motivuje mě to. Je to, jako když hrajete šachy. Užívám si to, když se snažím přijít, jak na to.

Může svou hudební kariéru člověk řídit úplně sám?

Úplně sám bych to asi nezvládnul. Vlastně ani pořádně nechápu, jak to všechno dělat a jak jsem to dokázal. Ale to všechno rozhodně nestačí a za chvíli dojdu do bodu, kdy už nebudu schopen udělat víc. Myslím, že se to dá zvládnout s pomocí labelu, ale sám, jako team o jednom člověku, to asi nepůjde.

Co by měl dobrý rapper mít, aby se mu podařilo prorazit?

Mám pocit, že čím lepší umělec nebo čím méně zníte jako to, co je v kurzu, tím delší ta cesta je. Pak je potřeba, aby se k vaší hudbě mohli posluchači vztáhnout nebo aby byla emotivní. Lidé se s ní musí cítit propojeni. Kdysi jsem měl hádku s jedním jazzovým hudebníkem, tenkrát jsem měl rád rappery, kteří měli úderný, chytlavý vypointovaný texty, třeba Eminema nebo Cassidyho. Ten hudebník tenkrát shazoval hodnotu hip hopu obecně a já jsem se mu snažil vysvětlit, že rappeři jsou chytrý. On opáčil, že být chytrý nestačí a že je to hodně chabý základ. Poslal jsem ho do háje, ale teď když jsem starší, považuju chytrost spíš za koření a vidím, že je třeba mít hlavně to jídlo, pořádný základ. A je třeba mít emoce, dobrý zvuk, jedinečnost, musíte rozumět tomu, co jste, a musíte mít jasno v tom, jak se chcete prezentovat. A potom potřebujete ty správné lidi, aby vám to pomohli uskutečnit.

Hip hop jako hudební žánr čelí často mnoha stereotypům. Někteří ho dokonce považují za málo kreativní, třeba v souvislosti s technikou samplování. Musel jsi někdy čelit nějakým stereotypům spojeným s hudbou, kterou děláš?

Hip hop je snad nejkreativnější. Vždyť vznikl z ničeho. Ti lidé si nemohli dovolit žádné nástroje. Co je kreativnější, než když děláte hudbu z ničeho za pomocí nástrojů, které ani nejsou hudebními nástroji. A to bylo na začátku. Po těch letech se samozřejmě v hip hopu objevují i klasické nástroje používané třeba v jazzu. Takže taková kritika je samozřejmě úplně mimo a zní dost elitářsky.

Kemba |foto: Mary C

Ve své tvorbě zpracováváš politická témata a mluvíš o sociálních problémech. Jaký je tvůj názor na spojování hudby a politiky a vůbec na označení „conscious rapper“ (uvědomělý rapper)?

Skoro se mi ani nechce slova jako politický nebo uvědomělý používat. Sociální problémy se v hudbě objevovaly už dávno. Bob Dylan to dělal, Bob Marley to dělal, snad každý, kdo se jmenoval Bob, to dělal (smích). Já prostě mluvím o tom, co mě ovlivňuje, co se mě denně týká a co vidím kolem sebe, a proto své umění nechci označovat za politické. Politici mě třeba nezajímají a nemám dost znalostí o politice a zákonech. Nedokážu v té oblasti navrhovat, co bychom měli dělat. Jen říkám, co vidím a jak se cítím, a tím se neliším od jiných umělců. Osobně těm kategoriím, jako třeba „conscious rap“, moc nerozumím a působí na mě pohrdavě.

Co pro tebe znamená pojem „real hip hop“, existuje nějaký pravý hip hop? Toto označení slyším často rappery i fanoušky používat, ale každý si pod tím představuje něco jiného a jeho propagátoři často odkazují k něčemu, co tu bylo dřív.

Mám pocit, že každá generace se na tu mladší dívala trochu spatra, takže to není nic nového. Zároveň hip hop je ještě dost mladý. Rozdělení na „ten pravý“ a „ten falešný“ hip hop je podle mě hloupé a elitářské. A vytváří se tak propast mezi generacemi. Ti mladší se potom ani nezajímají o moudrost nebo názory těch starších a ti starší pak pohrdají těmi mladšími. Pak třeba Lil Uzi přijde na rozhovor na stanici Hot97 a odmítne rapovat do beatu DJe Premiera s tím, že nechce rapovat do starých beatů. Najednou se přeruší kontinuita a to vede k představě, že to, co dělám já, je to pravé, a to, co dělá někdo jiný, není. Nemyslím si, že je to chyba těch mladších. Nikdo je nenavedl správným směrem a často sami ani nejsou oceňováni za to, kým doopravdy jsou.

Tvá nová deska nese název Negus, což v amharštině znamená král nebo vladař, ale zároveň jeho výslovnost připomíná pejorativní výraz pro Afroameričany „niggers“. Vychází tvé album z toho?

Zjistil jsem, že s tím slovem pracovalo už víc umělců přede mnou. Samozřejmě k nim chovám velký respekt. Když jsem se s tím slovem setkal, fascinovalo mě. To srovnání mezí ním a slovem „niggers“ jsem chtěl dál prozkoumávat. Pro album GNK jsem nahrál písničku Negus, ale říkal jsem si, že za tím je příběh, který mohu dál rozpracovávat, a tak jsem z toho udělal celé album. Rozhodně mě inspirovala celková estetika toho slova, to, jak vypadá a jak zní, a ten rozpor ve významech.

Věříš, že hudba má moc přinést nebo nastartovat nějakou sociální změnu?

Můj pohled na tohle se mění každý den. Je tolik problémů a nedá se jasně říct, jak by se daly vyřešit. Hudba ale určitě dokáže upozornit na různá témata. Třeba o hnutí Black Lives Matters se najednou mluví v mainstreamu a díky tomu se o něm mnoho lidí dozvědělo a mohlo to změnit jejich názor nebo je to probudilo z letargie. Ale v praxi se toho příliš nezměnilo a já si nejsem jistý, zda to hudba dokáže. Jisté je, že hudba může mít pozitivní vliv a může lidi posílit. Ale nevím, zda může skutečně přínést společenskou změnu.

Jsem spoluzakladatelem hiphopové organizace RDAC-BX (The Rebel Diaz Art Collective) a pravidelně pořádáme akci Books and Breakfast, pořádali to třeba i ve Fergusonu a St. Louis, tam jsme se inspirovali. Každou poslední neděli v měsíci pozveme komunitu ke společnému setkání. Není to jen o snídani, ale také o čtení knih z naší „radikální knihovny“, třeba od Malcolma X nebo Che Quevary. Každý si může vybrat knihu. Je to prostě to nejmenší, co můžete udělat, aby se komunita sešla a stmelila. Vítaný jsou děti i dospělí. To jsou myslím přesně ty kroky, které může udělat každý kdekoliv.

Jak se díváš na hudební podnikatele. Popové hvězdy, které budují své módní značky a spojují se s velkými korporacemi?

Existují umělci, kteří chtějí dělat hudbu a milují to, a pak jsou umělci, kteří použijí hudbu jen jako odrazový můstek, a takových je dost. Zároveň jsou ale lidé, kteří mají více zájmů, a když je někdo úspěšný hudebník a může jít za svým dalším snem, dělat něco dalšího, co vždy chtěl, jsem jen pro. Chci podporovat lidi, kterým se podařilo vypracovat z ničeho, ať dělají cokoliv. Dívám se na to teď jinak, dříve jsem byl trochu ten, kdo mluvil o tom pravém hip hopu a soustředil se jen na hudbu. Teď jsem rád, když vidím lidi kolem sebe uspět. Nakonec, ať je jejich pohled na svět pozitivní nebo ne, stejně se stanou vzory, pro to, co už udělali, a to je důležité.