Řeka se neptá: Jezný Jaromír má 30 let s Bečvou vepsaných pod kůží

„Je to mnohem lepší než sedět ve fabrice, i když po pravdě třeba sekání trávy moc romantické není, ale neměnil bych,“ říká mi hned na začátku setkání padesátník Jaromír. Stojíme v pracovní buňce přímo vedle hranického jezu. Postel, základní pracovní vybavení, lezecký úvazek pro případ balancování v blízkosti samotného jezu – muži na hrázi si musí poradit s prostým vybavením. „Je to buňka ještě od komunistů, ale zázemí stačí v zimě i za deště, dokonce se tu dá v případě nouze i přespat.“ Domů to má ovšem jen pár set metrů. Právě možnost bydlet u řeky je podle něj pro řadu jezných velkou motivací. „Já sám jsem k Povodí Moravy přišel v roce 1985, nabízeli bydlení, předtím jsem dělal v Sigmě v Hranicích, vadilo mi ale být stále zavřený v továrně. Začínal jsem jako bagrista u těžké mechanizace, v devadesátým roce se uvolnilo místo jezného a od té doby dělám tady,“ popisuje svoje životní peripetie Jaromír.

Dodržovat předpisy

V případě zvýšeného stavu musí Jaromír spolu s kolegou kontrolovat jez a průtok za každého počasí, ve dne, v noci. „Je třeba tu být i o svátcích nebo o Vánocích, řeka se neptá, musíme sledovat počasí, už párkrát nás ale překvapila lokální bouřka, na kterou se připravit nedá, počasí je občas v tomhle nevyzpytatelné. Člověku pomáhají jeho zkušenosti, já sám jsem se toho hrozně moc naučil od svého předchůdce,“ říká muž, který u řeky pracuje už jednatřicátou sezónu.

Řeka Bečva v Hranicích|foto: Martin Ocknecht

Stojíme přímo nad hranickým jezem, řeka Bečva po výrazném oteplení nabrala na síle, na jezu byl vyhlášen první stupeň povodňové pohotovosti, přesto je podle Jaromíra vše pod kontrolou. „Všechno se řídí přesně podle předpisu. Musím přesně hlídat určenou hladinu vody, povolená odchylka je 10 centimetrů, všechno tu střeží čidla v pilíři.“ I samotný jez si vyžaduje alespoň jednou ročně důkladnější kontrolu. „Ta obvykle probíhá jeden týden v září, kdy se z jezu vypustí voda. Tomu se říká srážka. Tři sta metrů nad námi je centrum vodních sportů, takže když vypustíme vodu, vodáci nemohou trénovat a moc rádi nás nemají, ale je to potřeba,“ popisuje jezný. Povolání správce jezu může v laicích vzbuzovat představu romantické a dobrodružné profese v přímém kontaktu s přírodou. Ve skutečnosti jde především o dodržování manipulačního řádu a neustálé sledování počasí. „Mým hlavním úkolem je samozřejmě hlídání toku Bečvy, s tím souvisí řada činností během povodňového stavu nebo zvýšeného toku. Kromě toho musím třeba udržovat porost v okolí jezu.“ K předpokladům dobrého jezného tak patří i dobrá znalost vody. „Není to tak, že bych uměl říct, kde přesně vyplave která věc, ale samozřejmě řeku musím znát. Vím, kde je proudnice, jak rychle mi bude řeka téct, jaká je tam hloubka,“ vysvětluje Jaromír.

Tenkrát v devadesátým sedmým

Za více než tři desetiletí služby toho zažil Jaromír na řece opravdu dost, při otázce na nejtěžší okamžiky má ale jasno okamžitě. „Určitě to bylo v devadesátým sedmým při povodních, obrovský průtoky, hráz na dvou místech protržená, voda byla všude,“ vzpomíná. Síla vody tenkrát dosáhla takové úrovně, že už nebylo prakticky možné tok nijak regulovat. „Od určitého okamžiku už se jenom díváte, co voda dělá, už nic nezmůžete a jste pak v podstatě bez práce.“ Na jeho domku to dnes připomíná tabulka označující tehdejší hladinu Bečvy.

Ovládací panel hranického jezu|foto: Martin Ocknecht

Hráz jezdí kontrolovat hranický jezný v autě nebo na služební babetě. „Začínali jsme ale se služebním kolem značky Ukrajina, na kterém se muselo šlapat i z kopce, takže tu určitý pokrok je,“ říká s úsměvem Jaromír. Moderní technika mu pomáhá i při sledování stavu hladiny a předpovědi počasí. „S kolegou nám přijde SMSka při překročení určitého stavu hladiny, navíc využíváme moderní aplikace pro předpovědi počasí a pro určení průtoků vody nad námi. Víme tak, kolik vody nám přiteče, a můžeme se na to připravit.“

Dvě jehly a tuš

Tetovat se začal kdysi svou vlastní výbavou. „První kérku jsem si udělal na vojně, když jsem byl na stráži. Spojil jsem dvě tři jehly, tak aby špička držela kapku, a nalil jsem tuš. Nebylo to jako dnes moderním strojkem, ale docela mě to chytlo, i když zpočátku to bylo hlavně ze zvědavosti.“ Přestože tetování bylo před rokem 1989 velmi okrajovou záležitostí, žádnou perzekuci Jaromír na vojně nepocítil „Většinou jsme museli být řádně ustrojení s košilí, takže velitel nic nezjistil.“ Jaromír se v té době dokonce stal improvizovaným tatérem dalších vojáků. „Hned, když kluci zjistili, že mi to docela jde, tak po mně chtěli, abych jim předělával třeba tetování, která si nechali udělat na vojně, protože to bylo jediný místo, kde byly kérky trochu víc rozšířený,“ vzpomíná Jaromír.

Jezný Jaromír pracuje u Povodí Moravy více než třicet let|foto: Martin Ocknecht

Počet svých tetování neumí hranický jezný odhadnout. „To se dá těžko říct, protože jsou to různé symboly, které se třeba i propojují. Ale mám třeba keltský kříž na noze nebo souhvězdí raka, ve kterém jsem se narodil.“ První tetování z vojny už panu Jaromírovi nevydrželo. Ta první kérka byla loď, vojenská galéra, ale moc se mi nepovedla, tak to potom po revoluci předělal můj tatér na růži,“ ukazuje Jaromír na svoje předloktí.

Vášeň pro grafické zvýraznění zálib a postojů hranického jezného neopouští ani po padesátce. Můj tatér se teď přestěhoval z Přerova, takže to k němu je teď trošku dál, ale pořád o tom přemýšlím a nezavrhuju to,“ říká Jaromír. Přestože se mnoho let pohybuje kolem hranického jezu, na jeho kůži byste ho hledali marně. „Tak jez tam určitě nemám a popravdě mě to ani nenapadlo,“ uzavírá se smíchem svoje vyprávění Jaromír.