Retribution Gospel Choir: Dokud vinyl stačí?

19. únor 2013

Trio Retribution Gospel Choir pro svého lídra Alana Sparhawka slouží hlavně jako ventil pro energii, která se hromadí pod povrchem ukázněné tvorby jeho domovských Low. Na aktuálním albu s číslem 3 RGC předvádějí, že kilojouleů se tentokrát nastřádalo hodně.

Po krátké, poněkud matoucí odbočce, kterou v jinak přehledné diskografii Retribution Gospel Choir představuje loňské The Revolution EP a jeho nečekaná koketérie s omyvatelným stadiónovým rockem, se letos trojice vrací se třetí dlouhohrající deskou. Oproti čtyřem písním na ploše deseti minut tentokrát posluchačům dopřávají sice jen dvě skladby, ale zato rozprostřené do čtyřicetiminutového elpíčka.

I když Retribution Gospel Choir ze dvou třetin tvoří členové slowcoreových legend Low včetně lídra Alana Sparhawka, každý, kdo někdy slyšel aspoň jednu jejich skladbu, dobře ví, že RGC jsou dost vzdálení křehkému písničkářství a průzračně rustikálním harmoniím Sparhawkovy domovské kapely. A na albové trojce se rozběhli opravdu daleko, hlavně v její první půli.

Retribution Gospel Choir – 3 |foto: Chaperone Records

Obě skladby byly nahrány živě ve studiu na první dobrou – a i proto mají zatím nejblíž ke koncertní poloze kapely. Úvodní Can’t Walk Out je na poměry RGC nebývale syrový a rozměrný jam, který se objede prakticky bez vokální linky. Rytmika pevně zaseknutá v jednoduché figuře, zbustřená kytara nejdřív odkrajuje youngovsky roztřepené hobliny, aby se pomaličku roztočila do psychedelického tornáda, které zuří a zuří, než zmizí za obzorem.

Druhá (nebo chcete-li závěrečná) Seven je pak vystavěná na půvabném vzdušném motivu, který pro změnu jako by vypadl z desky Low. Ale tam, kde by šli Low po pár minutách do fade-outu, se tu do věci vkládá postjazzový kytarový experimentátor Nels Cline, se kterým se RGC potkali na společném turné s Wilco. Jeho zprohýbané strunné erupce se překrásně doplňují se Sparhawkovými rozmáchlými tóny na hranici vazbení, jednotlivé improvizované pasáže od sebe ještě několikrát jako coda oddělí základní motiv.

Rouhačská otázka by zněla, kde je vlastně důvod, že obě skladby neskončí o x minut dřív nebo o y minut později? Jinými slovy, je při jejich rozvolněné struktuře další runda sólíček opravdu nutná, nebo se spíš hraje, dokud na sebe muzikanti nekývnou a dokud vinyl stačí? Na to by ale museli odpovědět samotní RGC. Zatím si tedy lamte hlavu sami. Soundtrack k tomu máte pěkný.