Rozhovor s Gustavem Santaolallou z kapely Bajofondo

NECHCETE ČÍST? POSLECHNĚTE SI CELÝ ROZHOVOR!

Probrali jsme trudná 70. léta, která s ním zametla několikrát do žaláře, objevování velkých nadějí latinskoamerické scény z pozice producenta, modernizování domácí tradice skrze tvorbu Bajofonda i tvorbu filmové hudby, za kterou získal nejvýznamnější ocenění BAFTA nebo Grammy.

Četl jsem článek, který popisoval argentinské trable rockové hudby v sedmdesátých letech. Problémy s dlouhými vlasy, hlučnou hudbou, zavírání. Velmi mi to připomínalo podobnou situaci v České republice ve stejné době. Jak se represe podepsala na tobě konkrétně?
Víš, doba mého mládí byla jedním z nejhorších období v historii Argentiny. Tisíce lidí díky represím vlády prostě zmizely. Mezi mým patnáctým a pětadvacátým rokem života jsem byl několikrát zavřený, na tři dny maximálně. Ale jako každý v té době jsem měl přátele, kteří prostě jednou odešli z domova a už je nikdo nikdy neviděl. Nikdy jsem nebyl členem žádné politické strany, byl jsem prostý muzikant, a poněvadž jsem měl dlouhé vlasy, tak jsem byl v očích politiků něco jako diverzant. Takže když nakonec udělali z mého života peklo, musel jsem v roce 1978 ze země prostě odejít.

Koncem sedmdesátých let jsi odcestoval do Spojených států. Byl to následek represe, nebo v tom byly jiné důvody?
Byl to souběh několika skutečností. Osobní perzekuce, utahující se smyčka svobodného hraní, zmizení několika přátel... To vše dohromady mě nakonec donutilo ze země vycestovat.

Gustavo A. Santaolalla (Bajofondo)|foto: Press kit

Během let jsi měnil své bydliště. Bydlel jsi v Argentině, ve Spojených státech, v Mexiku. Když čtu tvou biografii, tak si říkám, že tvé působení bylo hodně závislé na politickém podnebí. Je tomu tak?
Popravdě řečeno, zas tolik se nestěhuji. Své studio mám v Los Angeles, zde chodí mé děti do školy. Ale na druhou stranu tu víc jak půl roku nejsem, cestuji s muzikou po celém světě. A máš pravdu, že nejvíce cestuji do Argentiny a Mexika, kde mám spousty rozdělané práce. Do Argentiny se dostanu každý rok nejméně čtyřikrát. Rád jsem v pohybu a nerad zůstávám delší dobu na jednom místě.

V osmdesátých letech jsi projížděl Argentinu křížem krážem a nahrával jsi domácí lidovou muziku. Co tě k tomu vedlo?
Vždy mě lákala etnická hudba a je logické, že nejdříve jsem se setkal s tou domácí. Také mě neustále jako obsese pronásleduje myšlenka konceptu identity, který rozebírá ideje vlastních kořenů a rozkrývá podstatu, odkud a kam směřujeme. Už v době, kdy jsem na konci šedesátých let měl svou rockovou kapelu, jsem se snažil, nejen aby moje hudba byla ve španělštině, ale také aby obsahovala nějaké elementy domácí argentinské a latinskoamerické hudby. Podobně jako ve Spojený státech Chuck Berry, John Lee Hooker, Little Richard, tak i já jsem se snažil v Argentině jít ke kořenům a ještě předtím, než jsem začal tvoři svoji verzi latinskoamerické hudby, získával jsem informace o historii domácí lidové hudby z první ruky, od umělců, kteří ji sami desítky let tvořili.

Jsi velmi známý producent a vyhledávač latinskoamerických talentů. Molotov, Juanes - to jsou dost odlišné světy. Jak se ti podařilo vtisknout každému umělci tak výraznou a přitom rozdílnou tvář?
To je pro mě vždy další výzva. Osobně dělím hudbu na dvě kategorie, na dobrou a špatnou. Existuje dobrá alternativní muzika a špatná alternativní muzika, dobrý jazz a špatný jazz, dobrá polka a špatná polka. Snažím se kontaktovat hudbu z té první kategorie, muzikanty se silnou vizí. Pro mě to je velká výzva pracovat se silnými osobnostmi, neboť se mám od nich vždycky možnost něco naučit. Oni se možná ode mne taky něčemu zajímavému přiučí, takže je to možnost dobré výměny zkušeností. Navíc tím, že se nezaměřuji na jeden styl, pokaždé dostávám zcela nové výzvy. Něco jiného je produkovat Kronos Quartet, Juanese, Café Tacuba nebo Julietu Venegas. Každý z nich má svůj styl, svůj styl humoru, svůj svět s jedinečnými specifiky. Oni ví, čeho chtějí dosáhnout, a já se jim pouze snažím pomoci je dostat o pár kroků výše. Maximalizovat jejich možnosti na hudební scéně.

Bajofondo|foto: Press kit

Od roku 2002 je tvé jméno spojováno s kapelou Bajofondo. Dříve Bajofondo Tango Club. Proč zmizel z názvu ten Tango Club?
Ve skutečnosti, když se podíváš na obal prvního alba, uvidíš, že Bajofondo je zobrazeno jednou barvou a Tango Club druhou. Byla to taková hra, naznačit jeden ze zdrojů muziky Bajofonda. Na debutu byly jak elementy tanga, tak elementy moderní muziky od tanečna až po rock. Ale jinak šlo opravdu jen o název Bajofondo - Tango Club. Chvíli to rozšíření, pravda, pomáhalo, ale jakmile se začaly objevovat nálepky jako electro tango, tango electronico, neo tango, tak byl nejvyšší čas s přílepkem Tango Club přestat koketovat. Ano, jsme kapela, která čerpá z argentinské komorní tradice, snažíme se ctít specifika oblasti Rio de la Plata. To ale neznamená pouze implantaci tanga, ale i murga, milonga nebo candombe, protože i ty jsou součástí geneticko-hudební mapy této části světa. Bajofondo žije současností, takže součástí jeho soundu je i rock, hip hop a elektronická hudba. Abych to shrnul, Bajofondo se snaží být moderní verzí hudby této části světa. Tím nechci vysouvat z naší hudby tango. Vzpomeň na projekt Café de los Maestros, kde se nám podařilo shromáždit na jednu desku nejlepší staré tango bardy z Argentiny a Uruguaye. To je pravé tango. Bajofondo je současnost, která míchá staré s novým.

Rozumím, že nechceš, aby byla kapela spojována pouze s tangem, přesto bych se rád zeptal. Cestování vám dalo možnost setkat se s celou řadou pohledů na tango. Například to finské je od argentinského opravdu odlišné. Překvapilo vás jeho podání někde?
To bych neřekl. Tango je silný žánr. Jasně vyhraněný. Třeba jako reggae. Ať přijedeš kamkoli a zahraje reggae kapela, zní plus minus podobně. Navíc obliba klasického tanga je na vzestupu. Mnoho mladých lidí se začíná zajímat o tento styl, a to nejen v Argentině, ale zjednodušeně po celém světě. Registruji spoustu mladých kapel hrajících tango, které se hlásí ke staré tradici. Možná i díky Bajofondu nebo projektu Café de los Maestros. Je toho spousta, co se v tangu teď děje, což je dobře.

Bajofondo bylo od začátku přijímáno velmi dobře po celém světě. Myslíš si, že za to může vzedmutá vlna zájmu o world music obecně?
Určitě. Žijeme v době internetu, neustálé komunikace, kdy si lidé vyměňují a zprostředkovávají své zkušenosti a záliby. Bajofondo není zas tak daleko od popu, ale svým argentinským směřováním pro mnoho posluchačů jedinečně koření hudbu, a možná proto je pro lidi tak zajímavé.

Bajofondo|foto: Press kit

V Čechách už jsi hrál jak pod širým nebem, tak v klubu. Do jakých prostor se hudba Bajofondo hodí podle tebe nejlépe?
Bajofondo se přizpůsobuje prostoru, ve kterém vystupuje. Například nedávno jsme hráli v Královské opeře v Kodani, kde lidé na naši hudbu klasicky tancovali, a potom jsme přidali ještě jeden open air koncert pro dvacet tisíc lidí, který měl samozřejmě zcela jinou atmosféru. Co spojuje všechny naše koncerty, je snaha o pobavení sebe i publika a snaha roztančit publikum na komplexní hudbu, jakou se snaží Bajofondo předkládat.

Tvé jméno je také spojováno s filmovou muzikou, s kterou jsi v mezinárodním měřítku získal asi největší ohlas - 2 BAFTA a 15 Grammy. Četl jsem, že cesta k tvorbě hudby pro oceněný film Brokeback Mountain byla pěkně spletitá.
Tvorba jako taková není složitá. Pokaždé tvořím hudbu na scénář ještě předtím, než se natočí jediný obrázek. Získávám inspiraci ze skriptu, z příběhu, z charakterů postav. Každá práce na soundtracku byla jiná, protože každý režisér vyznává jiný přístup. Pro mě jako pro autora je ale nejdůležitější, když příběh filmu má sílu mluvit o něčem zajímavém nebo smysluplném. Možná proto jsem udělal do dnešního dne hudbu pouze k sedmi filmům.

Díky moc za rozhovor a brzy na viděnou v Praze!