S jakou taškou na nákup? Podle studie je nejšetrnější ta polyesterová

4. leden 2019

Váháte, jaká nákupní taška je k přírodě nejšetrnější? České ministerstvo životního prostředí se rozhodlo vám pomoci a objednalo si na toto téma u Vysoké školy chemicko-technologické podrobnou studii.

Studie porovnávala šest druhů tašek: z lehkého plastu (HDPE), z pevného plastu (LDPE), papírovou tašku s páskovým uchem, textilní polyesterovou tašku (PES/PET) a dvě varianty textilní tašky – z obyčejné a z organické bavlny. Ukázalo se, že nejšetrnější je polyesterová taška, používaná podle pravidel testu po jeden rok. Jednorázové tašky měly samozřejmě horší výsledky než ty, které lze používat opakovaně. I pokud si říkáte, že když igelitku použijete vícekrát, odolnější tašce se vyrovná, není to tak snadné. Například tašku z lehkého plastu byste museli použít alespoň dvacetkrát, než ji vyhodíte. Tašku papírovou stačí použít pětkrát. Počáteční zátěž způsobená výrobou takovýchto tašek je tak velká, že třeba papírovou tašku by (při jednorázovém použití) bylo třeba recyklovat až sedmkrát, aby se vyrovnala tašce polyesterové. Sedm cyklů recyklace ale pravděpodobně žádný materiál nevydrží. Jednorázové tašky z plastu lehkého i pevného mají stejně jako papír větší dopad na životní prostředí než tašky bavlněné – přitom příliš nezáleží na tom, zda se využijí k další výrobě energie nebo skončí na skládce. Poněkud překvapivá může být skutečnost, že „bavlněná taška má vyšší environmentální dopady než taška polyesterová, a to i v případě, že je vyrobena z organické bavlny“, jak ve studii píše Vladimír Kočí z Fakulty technologie ochrany prostředí VŠCHT. Příčinou jsou škody vznikající během pěstování bavlny – ty se projevují v podobě emisí škodlivých látek, vyšší spotřeby vody, změn v krajině i vlivu na ozónovou vrstvu. Při zpracování studie odborníci vycházeli ze statistických údajů, které říkají, že průměrná česká rodina nakoupí týdně 11 kg potravin, za rok tedy skoro 500 kilogramů. Při důsledném používání pouze jednorázových tašek z lehkého plastu, které v průměru unesou mezi 3 až 5 kg, by jich taková rodina spotřebovala 143 – to je už pěkná hromádka. Používejte proto tašky opakovaně a ty polyesterové či bavlněné si doma zapomínejte co nejméně. Vždy se také zamyslete, jestli tolik potravin opravdu potřebujete. Už v roce 2016 totiž ekonomové odhadovali, že průměrná česká domácnost ročně vyhodí jídlo v ceně 20 tisíc korun.

autor: mit
Spustit audio
  • Hráči si mohou prostřednictvím videohry vyzkoušet život v osamělé ruské vesnici

    18. květen 2021
    Ze hry Simulator of Loneliness in a Russian Village

    Komu nestačí měsíce strávené v lockdownu a touží ještě po větší izolaci, může zkusit videohru, která simuluje osamělý život na ruské vesnici. Novinku představuje kulturní server Calvert Journal.

    Tradiční dřevěná chata obklopená nekonečnými poli a lesy a v okolí ani živá duše – tak vypadá hlavní scéna ve videohře pod názvem Simulator of Loneliness in a Russian Village (Simulátor osamělosti v ruské vesnici). Ta upozorňuje na rychlé vylidňování odlehlých venkovských oblastí na území Ruska.

    „V této hře neexistují žádné úrovně, úkoly ani příšery, se kterými máte bojovat,“ vysvětlují její tvůrci. A dodávají, že lidé nemají čekat žádnou dynamickou zápletku ani vzrušující dobrodružství. „Kdysi tu byl rušný život, kvůli absenci pracovních příležitostí i zábavy ale všichni odešli. A vy jste jediný, kdo nevyměnil široká pole a husté lesy za život ve městě a práci v kanceláři,“ doplňují.

    Před několika lety posbírala řadu pochvalných recenzí od novinářů i hráčů videohra pod názvem It´s Winter, pod kterou jsou podepsaní herní vývojář Alexander Ignatov a básník Ilja Mazo. Ta hráče zavedla do prostředí ruského sídliště, kde se nic neděje a je tam nuda.

  • Umělecká instalace devětačtyřiceti mrtvých stromů uprostřed New Yorku upozorňuje na změny klimatu

    18. květen 2021
    Newyorská instalace Ghost Forest umělkyně Mayi Lin

    Instalace devětačtyřiceti mrtvých stromů na newyorském Manhattanu má upozornit na odlesňování způsobené změnou klimatu. Za projektem pod názvem Ghost Forest (Les duchů) stojí designérka a sochařka Maya Lin. Kmeny cedrů stojí na trávníku Madison Square Park. O instalaci informuje magazín Dezeen.

    Stromy byly pokáceny v nedalekém New Jersey. „Zemřely vlivem extrémních povětrnostních jevů, které souvisí právě se změnou klimatu,“ vysvětluje umělkyně. Pokácené cedry mají podle ní v parku zůstat po dobu šesti měsíců a budou tak v ostrém kontrastu s okolní proměňující se zelení.

    Součástí instalace je i zvuková kulisa, která má všem přítomným připomenout zvířata, která kdysi na Manhattanu žila, jako třeba liška šedá nebo medvěd černý.

  • Častější infarkt i mrtvice – podle WHO přesčasy zabijí až 745 tisíc lidí ročně

    18. květen 2021
    přepracovanost - vyčerpání - vyhoření

    U lidí, kteří pracují týdně více než 55 hodin, existuje výrazně vyšší riziko cévní mozkové příhody. Studie Světové zdravotnické organizace a Mezinárodní organizace práce tvrdí, že dlouhá pracovní doba v roce 2016 způsobila celosvětově 745 tisíc úmrtí.

    Dlouhé hodiny strávené v práci zabíjí, popisují data ve studii. Počet úmrtí v tomto ohledu za 16 let vzrostl asi o třetinu. Vědci taky zjistili, že 9 % světové populace pracovalo v roce 2016 nejméně 55 hodin týdně a toto procento stále roste.

    Více jsou zřejmě zasaženi muži. Britskou BBC zaujalo, že téměř tři čtvrtiny těch, kteří podle studie zemřeli v důsledku dlouhé pracovní doby, byli muži středního věku nebo starší. A přidává příběh pětačtyřicetiletého Jonathana Frosticka. Ten se jednoho dne připravoval na náročný pracovní týden, najednou ale pocítil bolest na hrudi, pulzování v krku a potíže s dýcháním. „Dostal jsem se ještě do ložnice a moje manželka mi pak zavolala záchranku,“ cituje muže BBC. Infarkt ho donutil k přehodnocení svého pracovního nasazení. „Už netrávím celý den na Zoomu,“ dodává Frostick.

    Studie ukazuje, že Evropa je na tom ve zkoumaném ohledu poměrně dobře. Jde o kontinent s nejnižším procentem lidí pracujících přesčas (3,5 procenta). Naopak nejvíce dramatická je situace v jihovýchodní Asii. Tam pracuje 55 hodin týdně a více téměř dvanáct procent lidí. Výsledky studie zaujaly světové zpravodajské stanice včetně Euronews.

  • Tokijská věž Nakagin Capsule Tower ze 70. let zřejmě půjde k zemi

    17. květen 2021
    Nakagin Capsule Tower (kapsulová věž) v Tokiu

    Japonské Tokio zřejmě přijde o jednu z nejznámějších ukázek metabolismu v architektuře. Nakagin Capsule Tower, tedy kapsulová věž, vyrostla ve městě v roce 1972. Šlo o první realizaci kompletovanou z prefabrikovaných buněk. Nový vlastník pozemku má teď podle zpravodajského serveru Japan Forward už přislíbený souhlas od dostatečného počtu majitelů jednotlivých buněk, a věž tak nejspíš půjde k zemi.

    Budova, která může mnohým připomínat výjev ze sci-fi filmu, se skládá ze 145 betonových kapslí. Každá z nich má své okno a jde o obytné prostory o rozměrech 4 x 2,5 metru navržené architektem Kišó Kurokawou. Přestože ještě nikdo demolici oficiálně neoznámil, o konci věže se spekuluje už dlouho.

    V současné době některé buňky slouží jako kanceláře, některé jsou nabízeny pro krátkodobé ubytování. V době svého vzniku byla cena jedné „obytné kapsle“ asi 5 milionů japonských jenů, což byl v roce 1972 zhruba pětinásobek průměrného platu.

  • Bývalá starostka Göteborgu skončila v politice a pracuje jako popelářka

    17. květen 2021
    Bára Šichanová si vyzkoušela směnu popelářů

    Ještě v roce 2018 řídila jako starostka švédské město Göteborg. Po konci politické kariéry ale nezamířila ani do PR, ani do byznysu. Šestapadesátiletá Ann-Sofie Hermanssonová řídí ve městě popelářské auto.

    „Lidé se mě někdy ptají, co tu sakra dělám, ale pro mě je to dobré řešení. Musím platit nájem,“ říká bývalá starostka druhého největšího švédského města. Když před třemi lety neuspěla ve volbách, rozhodla se oprášit svůj řidičský průkaz na velká auta, oblékla si oranžovou vestu a vyrazila do ulic. Často se svým popelářským autem vyváží kompost a mluví s místními, což ji baví.

    „Bylo to hektické,“ říká, když vzpomíná na svoje období v politice. Její současná pracovní náplň je prý sice fyzicky náročná, má ale jasně stanovenou pracovní dobu a volné víkendy bez schůzek a neodkladných telefonátů.

    Na svém twitterovém účtu, kde ji sleduje asi dvanáct a půl tisíce lidí, Hermanssonová pravidelně představuje svoje kolegy, kteří se taky starají o čistotu města. „Carro, Stefan, Rudolf a Mikael. Nejlepší gang,“ napsala nedávno k fotce z obědové pauzy.

    Zpravodajský server Politico.eu v souvislosti s nevšedním pracovním zařazením expolitičky připomíná osud bývalého uruguayského prezidenta. José Mujica odmítl přijmout státní důchod a jeho majetek je údajně jen jeden otlučený Volkswagen.

    Poslechněte si taky reportáž moderátorky Bára Šichanové Na den popelářkou: Vstávání, dřina i zápach. A lidem se nezavděčíte!

  • Taky zvířata mají svoje influencery. Ti svým chováním inspirují druhé i v módě

    17. květen 2021
    šimpanz

    Influenceři neexistují jen mezi lidmi a na sociálních sítích. Ale v přeneseném významu taky v běžném životě mezi zvířaty. V poslední době se vědcům podařilo odhalit a popsat hned několik příkladů zvířecí kultury.

    Osmnáctiletá šimpanzí samice Julia si jednoho dne začala do uší zastrkávat dlouhá, tvrdá stébla trávy a ostatní šimpanze z přírodní rezervace Chimfunshi v Zambii tím naprosto okouzlila. Postupně po ní gesto začali pod dohledem kamer opakovat. „Bylo legrační to pozorovat,“ řekl Edwin van Leeuwen z Antverpské univerzity, který studuje zvířecí kulturu. Zvířata se při pokusech zastrčit trávu do ucha třásla, ale nepřestávala to zkoušet. „Není to příjemný pocit, strčit si kus trávy dost hluboko do ucha, aby tam držel,“ dodal výzkumník.

    Postupně ale šimpanzi našli správnou techniku a pak si se zastrčenými stébly trávy přímo rituálně pohrávali, aby se ujistili, že na ostatní ve zvířecí tlupě udělali dojem. Julia zemřela před dvěma lety, ale její zvyk dál mezi šimpanzi přetrvává. Podle vědců jde právě o jeden z příkladů zvířecí kultury, souhrnně se teď takovým ukázkám živočišného chování věnuje časopis Science.

    Kultura bývala pokládána za patentovanou vlastnost lidských bytostí: my máme umění, vědu, hudbu a online nakupování, zvířata mají instinkty a pevně zakořeněné reakce. S každým nově objeveným zvířecím důvtipem se ale ukazuje, že to není úplně pravda.

    Například Peter Richerson z Kalifornské univerzity říká, že dřív se zdráhal mluvit o zvířecí kultuře, v poslední době ale změnil názor. Jako příklad uvádí nedávný výzkum, který ukázal, že i migrace zvířat je kulturně podmíněna. „Horské ovce se musí naučit přesuny od jiných ovcí,“ řekl. A existují i další příklady. Když počet jeřábů amerických dramaticky klesl, nebyli téměř žádní dospělí ptáci, kteří by učili mladé jedince správnou migrační trasu. Ochránci přírody pak zakročili a ptákům trasu ukazovali pomocí ultralehkého letadla. Na svém webu o tom píše The New York Times.

  • Rodina rappera Maca Millera vyzvala fanoušky k bojkotu jedné ze dvou připravovaných biografií

    14. květen 2021
    Mac Miller

    Do předprodeje nedávno vstoupily dvě biografie o Macu Millerovi. Jednu ze knih rodina zesnulého rappera posvětila, tu druhou označila za vykořisťovatelskou a na sociálních médiích se vymezila také proti jejímu autorovi. Umělec s občanským jménem Malcolm James McCormick zemřel v roce 2018 na neúmyslné předávkování ve svých 26 letech.

    The Book of Mac: Remembering Mac Miller je dílem novinářky Donny-Claire Chesmanové, která už o rapperovi dříve napsala sérií podrobných článků nazvanou The Year of Mac. Kniha se podle vydavatele vyznačuje autorčiným osobním vztahem k umělci.

    Chesmanová ale není jediná, kdo se životu a tvorbě Maca Millera věnuje. Paul Cantor o rapperovi píše ve své knize Most Dope: The Extraordinary Life of Mac Miller. Umělcova rodina však už v roce 2019 na Instagramu vyzvala lidi z Millerova okolí, aby se rozhovoru s tímto publicistou vyhnuli, protože Cantorova kniha není autorizovaná.

    Po oznámení data vydání pozůstalí na Instagramu znovu prosili fanoušky, aby knihu nekupovali. Podle nich neměl její autor přístup k žádným relevantním osobám z rapperova okolí. Novinář ale řekl serveru Vice, že na textu začal pracovat již před třemi lety, vedl rozhovory s blízkými lidmi z Millerova okolí a všechna nařčení odmítl.

    Autoři obou knih o sobě navzájem vědí. Chesmanová sice sdílela výzvy Millerovy rodiny, Cantora ale nikde otevřeně nekritizovala. Vydavatelství Abrams Books se publicisty zastalo s tím, že autoři biografie často píšou bez zapojení rodiny zesnulého.

    Server Vice zároveň vznáší otázku, proč umělcova rodina kritizuje knihu ještě před samotným vydáním. Jednou z možností je, že zatímco anotace Cantorova textu zmiňuje umělcův boj s drogami a depresí, Chesmanová spíše zdůrazňuje vzpomínky Millerova okolí, ze kterých biografie sestává.

    Celá kauza otevírá mnohem obecnější debatu o tom, kdo si může nárokovat právo na to, vyprávět příběhy zesnulých. Již v roce 2019 museli tvůrci chystaného dokumentu Mac Miller zrušit přípravy na filmu kvůli námitkám ze strany rodiny. Rapperův případ není ale první svého druhu – spory s pozůstalými provázely například vznik biografií Niny Simone nebo Arethy Franklin. Komplikované jsou hlavně případy, ve kterých hrají roli drogy. Právě kvůli zobrazení závislosti se rodina Amy Winehouse kriticky vyjádřila k dokumentu Amy.

  • Sedm a půl tisíce dolarů na ruku lidem bez domova. Kanadská studie ukazuje výhody finanční pomoci

    14. květen 2021
    bezdomovec, bezdomovectví, muž bez domova

    Kanadští výzkumníci dali několika desítkám lidí bez domova v přepočtu asi 130 tisíc korun. Studie ukázala, že se díky tomu rychleji dostali ke stabilnímu bydlení, zvýšili svou finanční gramotnost nebo snížili výdaje na tabák a alkohol. Studie tak nabízí pohled, který konfrontuje rozšířený stereotyp, podle kterého si všichni lidé v nouzi přivodili svoji situaci vlastním přičiněním.

    Studie s názvem New Leaf Project, se kterou přišla charitativní organizace Foundations for Social Change ve spolupráci s University of British Columbia, vytipovala 50 lidí z oblasti Vancouveru, kteří přišli v posledních dvou letech o domov. V roce 2018 každému z nich dala 7,5 tisíce kanadských dolarů s tím, že nechala na jejich uvážení, jak s penězi naloží. „Studie ukazují, že když dáte lidem velkou sumu dopředu, podnítí to dlouhodobé myšlení,“ popisuje rozhodnutí ředitelka organizace Claire Williamsová.

    Tým výzkumníků se potom s respondenty pravidelně setkával a posuzoval, jak částku utrácí. Vědci následně výsledky porovnávali se skupinou, která peníze nedostala. Obě skupiny ale měly přístup k workshopům a coachingu. Během ročního šetření studie zjistila, že lidé disponující jednorázovou částkou byli schopni si peníze uváženě rozložit. Lidé si zároveň našli rychle stabilní bydlení. Výdaje za drogy, tabák nebo alkohol vyměnili za jídlo, oblečení nebo nájem.

    Experiment tak potvrdil jiné studie, které dlouhodobě poukazují na to, že finanční pomoc nemá za následek zvýšení výdajů za škodlivé látky. Ba naopak, pomáhá ulevit ekonomice. Podle organizace ušetřila zařízení nabízející lidem bez domova přístřeší přes osm tisíc kanadských dolarů na člověka za rok. Celková částka se tak dostane na sumu přes 400 tisíc – tedy na částku vyšší, než je ta investiční.

    „Ze začátku jsem si myslel, že to je trošku přitažené za vlasy – až moc dobré, aby to byla pravda,“ přiznává jeden z příjemců peněz, 55letý Ray. „Šel jsem do banky s jedním z představitelů organizace a zřídili jsme bankovní účet. I když tam ty peníze skutečně byly, trvalo mi asi týden si to všechno uvědomit,“ dodává muž, který si díky výzkumu našel bydlení a začal navštěvovat kurzy, s jejichž přispěním dnes pomáhá lidem se závislostmi.

    Ředitelka organizace Foundations for Social Change s nápadem přišla poté, co se k ní dostalo video z konference TEDx z roku 2014 obhajující nepodmíněný příjem. Server Vox ale upozorňuje, že studie ještě neprošla recenzí akademiků a že peníze nejsou jediným prostředkem v boji proti bezdomovectví.

  • Newyorský balet ožívá. První představení zachycuje krátký film režisérky Sofie Coppolové

    14. květen 2021
    Sofia Coppolová

    Téměř půlhodinový černobílý film sleduje návrat newyorského baletu na jeviště v rámci digitálního Spring Gala. Za snímkem stojí filmařka a herečka Sofia Coppolová a podívat se na něj můžete na YouTube.

    Film zobrazuje cestu tanečníků od intimních zkoušek až po výsledné představení na jevišti divadla Davida H. Kocha. Představení je součástí digitálního jarního gala newyorského baletu.

    Kamery se ujal Francouz Phillipe Le Sourd, který je známý svojí kameramanskou prací například na snímku Oklamaný. Film, který podpořila také značka Chanel, je specifický abstraktními úhly. Kromě několika duetů je jeho součástí také sólo tanečníka Anthonyho Huxleyho, na jehož choreografii se podílel umělecký poradce městského baletu Justin Peck.

    Snímek číší barvami v hlavní části, ve které tanečníci vystupují v bílých a modrých kostýmech. Po scénách ze samotného představení následuje záběr na objímající se umělce, oslavující svůj návrat na jeviště. Po hudební stránce se můžete těšit na skladby od Chopina nebo Stravinského.

    „Největší výzvou pro mě bylo přenést do filmu pocit ze živého představení,“ popsala režisérka pro New York Times. „Musela jsem pracovat úplně jinak, než jsem zvyklá, a zkusit zprostředkovat pocit živého představení z různých úhlů pohledu.“ Choreograf Peck dodává, že Coppolová byla první na seznamu lidí, kteří se měli podle baletní instituce natáčení ujmout.

    Podle režisérky si film klade za cíl připomenout a zaznamenat návrat umění a divadla do postpandemické doby. „V divadle je celá řada šikovných lidí, kteří to dělají skutečně z lásky k umění,“ popisuje. „Je tu jakási čistota, která mně a mé duši dává strašně moc.“

    Celý film můžete zhlédnout zde.