Sámové sice nemají svůj suverénní stát, ale kinematografii ano

Ještě větší úžas u moderátora vyvolal, když prohlásil, že není jediným členem rodiny, jehož tělesnou část naložili „do lihu“. Hlava jeho předka Monse Sombyho, který byl roku 1852 sťat při události známé jako vzpoura v Kautokeinu, se stala na desetiletí součástí depozitáře univerzity v Oslu.

Od takto podaného zvěcňování lidských částí se Wendy Gay Pearson ve své stati Memories of Cultural Dismemberment odráží k vykreslení vztahu norské většiny k sámské minoritě jako mírně řečeno přezíravého. Na skupiny divoce žijících původních obyvatel severních částí státu nahlíželi Norové po většinu času jako na nevyspělou lidskou kulturu v lepším případě, v tom horším jako na inteligentní zvířata. Umělecky citlivá filmová reinterpretace vzpoury v Kautokeinu (2008) a převedení starého sámské legendy do podoby snímku Stopař (1987) se proto dá vnímat jako zásadní příspěvek k rehabilitaci vzájemných vztahů. Jako jeden z nejsilnějších hlasů přibližujících sámskou kulturu globálnímu publiku. Bez velkého přehánění.

Celosvětový úspěch Stopaře byl důkazem výjimečných schopností začínajícího sámského režiséra Nilse Gaupa (jeden z hollywoodských mýtů tvrdí, že mu byl díky tomu nabízen k režii Vodní svět), ale také vzrůstajícího zájmu o alternativní formy vyprávění, s kterými některé z přírodních národů pracují. Pearson ovšem správně upozorňuje, že v tomto případě došlo ke konfúzi obou podnětů: Gaup mnohdy statické, nelineární formy vyprávění přizpůsobil hollywoodským normám a celý příběh výrazně zakčnil. Největšího ocenění od etnologicky orientovaných filmových vědců se pak dočkal za to, že film natočil v sámském jazyce a učinil jeho integrální součástí typické sámské rituály, propriety či hodnoty.

Oproti tomu Vzpoura v Kautokeinu už pracuje s rafinovanějším narativem. Gaup tímto filmem vřazuje do hlavního historického diskurzu perspektivu sámských obětí dlouhodobého útlaku. V incidentu, kterému se filmu věnuje, dosáhl možná největší konfliktní eskalace. Souměrně s postkolonialistickou argumentací ukazuje snímek na aroganci vládnoucích etnik a tříd a jejich neochotu porozumět specifikům jiných kultur. Zároveň zdůrazňuje význam komunitní paměti, ta jediná totiž mohla uchovat „srozumitelný“ obraz události, která se pro následující generace musí z perspektivy sámských hodnot jevit jako značně nepochopitelná. Proto celý film začíná záběrem na malého sámského chlapce přihlížejícího popravám a ve voiceoveru zní přes propast času hlas jeho matky, která mu chce vysvětlit, čemu to byl tehdy přítomen a jaké události vedly až k takto tragickému konci.

Nils Gaup (který je čistě náhodou příbuzným druhého popraveného muže při vzpouře v Kautokeinu, Aslaka Hættay) zůstává prozatím jediným sámským tvůrcem hraných celovečerních filmů (obecenstvo má však početné), jeho filmařské aktivity můžeme však zařadit do širšího, globálně akcentovaného souboru, kterému se říká indigenous cinema nebo taky fourth cinema. Jde o filmy zástupců původních etnik, která byla ze strany uzurpující většiny dlouhodobě vystavena nátlaku sociálnímu a politickému a jejichž umělecká tvorba, ale i historický zřetel nebyly až doposud brány příliš v potaz. Od 80. let dále se do tohoto proudu začala postupně začleňovat díla maorských a aboriginských filmařů (Barry Barclay, Brian Syron) či severoamerických indiánů (Richardson Morse, Daniel Sackheim, Chris Eyre).

z filmu Vzpoura v Kautokeinu|foto: Sandrew Metronome Distribution