Šedá míří s obyvateli Slavutyče do Guinessovky. Chtějí prý porazit „sovětského člověka“

Po více než dvouhodinové cestě z Kyjeva se konečně dostáváme na místo. Dlouhé řady panelových domů, seřazené do geometrických útvarů, široké bulváry, obrovské betonové náměstí a nevzhledný kulturní dům dávají tušit, že jsme opravdu ve Slavutyči – městě, které vzniklo doslova na zelené louce jako útočiště pro obyvatele Pripjati, zdevastované radiací při havárii blízké Černobylské jaderné elektrárny.

Made in Slavutych

Zvolená disciplína je vskutku neotřelá – obyvatelé Slavutyče zkusí podat co nejvyšší počet žádostí o vízum. Podle Kateřiny Šedé je ovšem zápis do knihy rekordů jen vedlejším cílem v celém projektu Made in Slavutych. „Snažíme se ukázat na dlouhodobý problém překonávání hranic, který tady na Ukrajině stále je. Zároveň se pokusím Guinessovu knihu rekordů, která je absurdní a plná nesmyslů, naplnit dalším nesmyslem. Důležitější ovšem je, že se obyvatelé pokusí podívat jinam než do minulosti. Že budou sami aktivní a o něco se pokusí, protože aktivita místních je i v porovnání třeba s Českou republikou mnohem menší.“

Smutek pana Fjodora

Díky tomu, že se Slavutyč před více než třiceti lety stala narychlo vybudovaným domovem pro obyvatele radiací zasažených oblastí, je dodnes zajímavou laboratoří mezilidských vztahů a sociálních vazeb. „Tehdy jsem rychle odvezl děti z Pripjati do Kyjeva k příbuzným a pak jsem jako řidič evakuoval místní. Bylo tu přes tisíc autobusů z celé Ukrajiny. Pamatuji se, jak jsem odvážel 26 černobylských záchranářů. Měli strašné popáleniny, ovázané ruce, autobus pak po nich zářil radiací. Nakonec všichni postupně zemřeli v moskevské nemocnici,“ vzpomíná na dramatické chvíle sedmdesátiletý pan Fjodor.

V Pripjati se nám žilo lépe než tady ve Slavutyči, říká v jednom z místních parků pan Fjodor|foto: Anna Husáková

Bývalého řidiče autobusu potkáváme v jednom ze slavutyčských parků. O chystaném projektu Kateřiny Šedé nic neví, zato je ochotný jako jeden z prvních obyvatel nejmladšího ukrajinského města popsat každodenní život ve Slavutyči. „Nastěhovali jsme se tamhle do paneláku v Kyjevské čtvrti, vybavení bylo docela dobré, ale třeba mezilidské vztahy jsou tu horší než v Pripjati. Dost nás rozdělily peníze. Záchranáři z Černobylu dostali odměnu, zato my řidiči autobusů jsme nedostali nic, i když jsme denně jezdili v radioaktivním prostředí. Budu upřímný – v Pripjati bylo líp, tady každý penzista vzpomíná na život a práci v Pripjati.“ Fjodorova nostalgie po bývalém domově měla i zcela konkrétní podobu. „Občas jsme se jezdili tajně dívat na náš starý byt v Pripjati, ale teď už na to nemám sílu – vše nám tam vykradli. V kuchyni jsem měl kachličky z Československa, a dokonce i ty zmizely.“

Kde žije sovětský člověk

Poněkud smutné vyprávění pana Fjodora nám pomáhá o chvíli později usadit do srozumitelnějšího kontextu Saša Krolikowsski. Mladý ukrajinský umělec pomáhá Kateřině Šedé s jejím projektem. Saša si před lety vybral Slavutyč jako sídlo svého ateliéru kvůli neopakovatelné atmosféře místa. „Slavutyč je takový skanzen socialismu. Místo, kde ještě přežívá sovětský člověk. Podle mě je to proto, že tu nebyla devadesátá léta, období, kdy na Ukrajině bujela ve velkém korupce a zlodějiny.“ Díky tady tomu je tu stále atmosféra, kterou jinde na Ukrajině, ani v bývalém Sovětském svazu, už nenajdete. „Na druhou stranu i to jednou musí skončit, protože to nakonec skončilo všude,“ popisuje mladý umělec. Podle Saši je projekt Kateřiny Šedé dobrým nápadem, jak vytrhnout místní z letargie. „Sovětský člověk nebyl zvyklý se angažovat, vyvíjet vlastní inciativu, cestovat, vždy dělal jen to, co se mu přikázalo, proto doufám, že tenhle projekt lidi alespoň trochu nastartuje a probudí.“

Zahleděni do minulosti?

Realizace celého projektu Made in Slavutych zabrala Kateřině Šedé dva roky příprav. Už během nich narazila česká umělkyně na celou řadu překážek. Podle ní jsou dané zejména tradičním „sovětským“ způsobem myšlení obyvatel města. „Když jsem se ptala lidí, co by chtěli změnit ve svém městě, tak skoro všichni chtěli, aby znovu fungoval Černobyl. Samozřejmě jsem znala kontext, věděla jsem, že se tu velmi těžko shání práce, ale nevěděla jsem, že je tu tak velký vztah k elektrárně, k minulosti. Nenašla jsem tu žádnou vizi, co by mohlo vzniknout v budoucnu. Lidi tu neříkají: ‚My bysme si přáli to a to.‘ Pohled do minulosti tu velmi převažuje.“ S nepochopením narážela Kateřina i u svých spolupracovníků. „Spolupracuju tu s místním fotografem, který má obyvatele Slavutyče fotit na víza. Lidi nejdřív vůbec nechápali, proč by se měli něčeho takového účastnit. On to nevydržel, sednul si se mnou a říkal mi, že absolutně nechápu Sovětský svaz a sovětského člověka. Já ale přece právě proto tenhle projekt dělám, chci lidi povzbudit k aktivitě, nedělám projekt sovětského člověka nebo Sovětského svazu,“ vysvětluje česká umělkyně.

Věřím, že místní namotivuje možnost vyhrát zájezd do Čech, říká jedna z koordinátorek projektu Aryna|foto: Anna Husáková

Chceme rekord!

Pokus o zápis do Guinessovy knihy rekordů měl od začátku podporu starosty Slavutyče Jurije Fomičeva. Energický čtyřicátník si na nás vyšetřil čas právě v budově místního kulturáku. „Na začátku jsem ještě nevěděl, jakou bude mít projekt Kateřiny konkrétní podobu. Věděl jsem, že Slavutyč o sobě musí dát vědět, že potřebuje rekord. Proto jsme Kateřině řekli, ať přijede a že o tom, jak bude projekt vypadat, se domluvíme na místě. Bylo to od začátku velmi zajímavé,“ vzpomíná slavutyčský starosta. Přiznává, že je občas těžké přesvědčit místní obyvatele k aktivitě. „Projekt Kateřiny Šedé podporuji i proto, že cílí přímo na místní. My ve Slavutyči pořádáme řadu akcí, třeba festival o urbanismu, filmovou projekci, ale sem jezdí hlavně přespolní. Místní zůstávají doma. To by se teď mohlo změnit.“ Přímo ve Slavutyči pomáhá Kateřině Šedé projekt zrealizovat i místní koordinátorka Aryna. Podle ní se organizátoři snaží nic nepodcenit a vše podřídit úspěchu.

Pětadvacetitisícovou Slavutyč začali budovat stavbaři z osmi republik tehdejšího SSSR. Každá republika vystavěla vlastní sídliště se specifickými poznávacími znaky dané země. V roce 1988 se sem skutečně začali stěhovat první obyvatelé. Na základě uceleného a promyšleného projektu tu vznikla malá sovětská utopie. Právě kvůli urbanistické pozoruhodnosti města si tohle odlehlé sídlo na lesnatém severu Ukrajiny vybrali zakladatelé festivalu, který sem přivádí mnoho zahraničních filmařů. Ve Slavutyči mimo jiné každoročně probíhá Festival filmu a urbanismu „89“.

Za odměnu do Brna

„Lidi sice mohou projekt znát, ale kvůli pasivitě se ho nezúčastní. Proto se je snažíme co nejvíce motivovat. Jak? Především si mohou 2 fotografie na víza pořídit zdarma. Náklady na jejich pořízení hradíme z projektu. Kromě toho jsme informovali všechny hlavní zaměstnavatele ve Slavutyči. Formulář k vízům si můžou obyvatelé vyplnit buď ve speciální kanceláři Kateřiny Šedé, nebo u sebe v práci. Všichni největší zaměstnavatelé ve městě o tomto projektu vědí a vyjdou mu vstříc,“ vysvětluje Aryna.

K větší motivaci místních zúčastnit se projektu zvolili organizátoři vskutku originální metodu. „Motivací má být to, že každý stý vylosovaný účastník projektu pojede za odměnu na výlet do Čech. V tom nám slíbilo spolupráci město Brno. Jestli bych chtěla sama jet do Čech? Samozřejmě, že ano!“ dodá se smíchem paní Aryna.

Máš vyplněno?

A jak daleko je s vyplněním žádosti o vízum pan starosta? „Formulář jsem samozřejmě už vyplnil. Jako první obyvatel města. Visí na internetu. Visí na internetových stránkách projektu jako vzor pro ostatní, jak mají postupovat při vyplňování,“ popisuje Jurij Fomičev. Jestli on i jeho spoluobčané skutečně vstoupí do Guinessovy knihy rekordů, se dozvíme v sobotu 3. června v odpoledních hodinách.

Velké betonové náměstí a všudypřítomné panelové domy - i to je Slavutyč|foto: Anna Husáková