Seriál Euphoria je euforický asi jako drogový dojezd. Takže vůbec. A přece z něj nespustíte oči

Alespoň já ji čtu zrovna ve scéně s obnaženými sportovci jako jízlivé šťouchnutí, které se nás ptá: kdyby bylo na obrazovce 30 nahých roztleskávaček, vzedmula by se podobná mexická vlna rozhořčení? Nevím, zda bylo záměrem Levinsonova převracení genderových stereotypů a objektifikace pouze šokovat nebo překopat diskurs vyprávění o teenagerech, povedlo se mu ale obojí.

Celou první sérii sledujeme hlavní hrdinku Rue (disneyovská hvězda Zendaya), která je závislá na opiátech a po návratu z „odvykačky“ ji zajímá jediné – jak se zase pořádně zmastit a současně vyhnout podezření matky z relapsu. Vyprávění se díkybohu vyhýbá melodramatické představě traumatického dětství jako jediné možné příčině závislosti.

I alfa samec se může zamilovat do transholky|foto: HBO

Podobně nejednoznačné je to s vinou a trestem i u vedlejších postav seriálu. Za všechny uvedu postavu Jules (neherečka Hunter Schafer ve své první roli). Ta přes seznamky udržuje sexuální kontakty s ženatými muži a není jasné, kdo je v těchto jednorázovkách zneužívajícím a kdo zneužívaným. Pokud vůbec někdo.

Hrdinové seriálu nejsou hrdinové, ale rozporuplné bytosti, které často ani samy nevědí, co chtějí, nebo to neumí artikulovat. To je něco, s čím se mohou ztotožnit i teenageři, kteří neholdují opiátům a natáčení hanbatých videí.

Fluidní vnímání sexuality je nejvýraznější u postav Rue a Jules. O Rue se postupně dozvídáme, že je na holky, není to ovšem nic, co by bylo problematizováno ve stylu „co tomu řekla mamka“ a „co na to kámoši“. Stejně je tomu u Jules. O té zjistíme jen letmým pohledem kamery, že není v heteronormativním smyslu ženou, ale transženou. Ač mě to napadá, nechci srovnávat charakter Jules s trans postavou Dáši ze seriálu Most, pro českou wannabe trans osvětu by to rozhodně nedopadlo dobře.

Vizualita seriálu je sice jakoby vystřižená z drahého Drakeova klipu a nepoužívá klišovité vyprávění o drogách pseudodokumentárním způsobem, do bezstarostnosti má ale Euphoria daleko|foto: HBO

Mnohé výtky na adresu Euphorie směřují k estetizaci surové sexuality a drogové závislosti, čemuž nahrává i fotogeničnost všech herců. Vizualita seriálu je sice jakoby vystřižená z drahého Drakeova klipu a nepoužívá klišovité vyprávění o drogách pseudodokumentárním způsobem, do bezstarostnosti má ale Euphoria daleko. Rychlé střihy a krásné tváře doprovází voiceover Rue, která je dospělácky cynická, ale i bezradná a naivní – to je ostatně téma celého seriálu.

Explicitní sexualita a užívání drog sice nejsou líčeny jako esence zla, na druhou stranu vždy vidíme i jejich nežádoucí efekty – zánět ledvin, potrat, utrápenou matku.

Kritici seriálu také vychází z mylného předpokladu, že seriál o teenagerech je nutně určen stejné věkové skupině. I představitelka hlavní role Zendaya však na svém Twitteru mladistvé nabádá, aby seriál sledovali jen za přítomnosti rodičů, protože jeho obsah může být znepokojivý. Jako ostatně skoro každé audiovizuální dílo kromě Sejdeme se u Kolína a Tajemství proutěného košíku, dodávám já.

I přes slabší, melodramaticky laděný poslední díl série, ve kterém se dozvíme, že hlavní hrdinka Rue chodí celou dobu v mikině po zemřelém otci, a přes teatrální gospelový sborový zpěv stojí naleštěný seriál o smutku a úzkosti teenagerů za to. Poznámka závěrem, s babičkou a dědou se na Euphorii prosím nedívejte.