Seriálová psychoterapie Jessicy Jones

Jessica Jones má sice superschopnosti, o ty ale nakonec nejde. Na rozdíl od filmových marvelovek, které jsou sice vtipnými, ale přece jen trochu prázdnými exhibicemi gagů a hyperreálné akce, vězí marvelovské komiksové seriály Daredevil i Jessica Jones v každodenním lidském světě svých hrdinů. Soukromé očko Jessica (Krysten Ritter známá z Breaking Bad) obyčejně tráví dny sledováním nevěrných manželů nebo manželek a končí je lahví bourbonu. Při hledání zmizelé dcery venkovských rodičů rychle zjišťuje, že v tomhle případu půjde především o ni samotnou.

Čtěte také

Její protivník, který disponuje schopností ovládat vůli kohokoliv na světě, jí únosem mladé Hope jen dává vědět, že je zpátky. Sama ví nejlépe ze všech, že za své vyšinuté chování a dobrovolné podvolení únosci Hope nemůže. Ze všech jeho obětí je právě Jessica tou nejoblíbenější. Traumata, která se snaží potlačit, jsou vlastně docela obyčejná – může za ně manipulativní bývalý „přítel“.

Ze seriálu Jessica Jones |foto: Netflix

Seriál ze všeho nejvíc připomíná chmurné, noirové, místy až hororové drama s genderově neobvyklým obsazením, téměř všechny hlavní role jsou ženské – nevlastní sestra Jessicy Trish (Rachel Taylor) i právnička Jeri Hogarth (Carrie-Anne Moss), která je v komiksech postarším právníkem. Muži tu jsou pro jednou v rolích obyčejně určených ženám, jsou příležitostnými partnery hlavních postav, se kterými čas od času bývají problémy, čas od času jsou v záběrech svlečení a čas od času je jejich protějšky musí zachraňovat. Až na Kilgravea (David Tennant), záporáka s britským akcentem, snobskou zálibou ve vybraném jídle a oblecích na míru.

Zápas s člověkem, který umí kohokoliv přimět poslouchat na slovo, je nápaditě a vtipně scenáristicky propracovaný, tempo udávají Kilgraveovy exhibice vlastních schopností a Jessičiny pokusy jej zlikvidovat. Moment, kdy Kilgrave na policejní stanici přiměje celý sbor mířit na sebe navzájem služebními pistolemi a následně uvěřit, že to všechno byl jen dobře vymyšlený vtip, patří k estrádním kouskům, kterými prokládá ty hororovější. Zároveň seriál zobrazuje škálu lidských reakcí na zneužití a manipulaci – pocity viny, selhání, sekundární viktimizaci sebou samým i okolím. Nejenom Jessice, jejím přátelům a skupince traumatizovaných Kilgraveových obětí – od znásilněných po náhodné kolemjdoucí, které obral o bundu – je dopřán psychologický profil. I Kilgrave sám je nakonec tak skvělou postavou proto, že i přes své schopnosti je trochu rozmazleným, marnivým a sebestředným člověkem zkaženým mocí, který používá známé „samy to chtěly, nikoho jsem nenutil“.

Ze seriálu Jessica Jones|foto: Netflix

Jessica, která dokáže rukama zastavit jedoucí auto, tak během třinácti epizod shromažďuje spíš vnitřní sílu postavit se původci svých traumat, která musí nejprve pochopit, pojmenovat a cestou z temnoty vytáhnout pár ostatních.

Seriál, který se teď koncem roku dostává do mnoha výběrů toho nejlepšího z letošní televizní produkce, je v podstatě komorním příběhem o intimních záležitostech a překonávání sebe sama, vyprávěným z perspektivy těch slabších. To samé platí i pro Daredevila. Na rozdíl od spektakulárních filmových marvelovek hraje v sociálně uvědomělé gangsterce se slepým superhrdinou i v psychologickém dramatu Jessicy Jones výraznou roli současná realita velkých měst. Pocit nemožnosti ovlivnit skutečně důležité věci rezonuje v obou seriálových obrazech dnešního New Yorku. Oba jsou ponořené v atmosféře předem odsouzené budoucnosti. Cestu k dílčím vítězstvím pak popisují s maximálním důrazem na lidskost svých hrdinů i jejich protivníků.

Až se potká soukromé očko Jessica Jones s právníkem Murdockem, který se po nocích převléká za Daredevila, nebude to nic podobného jako slet Avengers. Nejspíš si dají sraz někde v zaplivaném baru v boční uličce. Zdá se, že Marvel Studios narazilo na jeden ze způsobů, jak komiksové motivy aktualizovat pro rok 2015.