Signál: Mezi hospodou a chlívem
Ta naše vesnička středisková je pořád stejný fenomén. Laskavost a pokora si v ní podávají ruku s omezeností, satira se snoubí s hřejivým humorem a základní filozofií je knedlíkářský existencialismus: některé věci se nedají změnit, tak hlavně klid a nohy v teple.
Co je český, to je přeci stejně vždycky hezký. Robert Sedláček (Muži v říji) však dokázal zúročit i její komunální kritický potenciál. Signál usiluje o něco podobného, přitom se však nezříká komerčního lákadla „rurálního eskapismu“, který má tendenci vnímat venkov romanticky a s nápadnými retušemi jako místo ztracené nevinnosti a integrity (viz Cesta z města či Bobule).
Vesnice, do které přijíždějí dva prázdninoví podvodníčci – sebevědomý seladon Filos a uťáplý vědátor Kája – vykazuje příbuzenské rysy s vesnicemi normalizačními. Nejen proto, že tu jurodivý filozof Jiří Menzel furiantsky močí na pomníky budovatelů a že ji obývají karikatury ne zrovna lehko přijatelných lidských typů, ale především proto, že se stále točí kolem stejné normalizační osy – stále stejný starosta, stále stejná hospoda, stále stejné nářky, stále stejná zabedněnost a hamižnost (asi jediná hodnota, která přežívá nezávisle na panující ideologii).
Dvojice studentů, kteří se ze zištných i recesistických důvodů vydávají za zástupce telekomunikační společnosti, přináší do nehnutého rybníčku vzruch. V hospodě ohromují technickými grafy a především: nehoráznou finanční sumou za pronájem vyhovujícího pozemku. Poklidnou ves zachvátí mamon a rázovitý selský lid kapitalismus po česku. Úplatky, manipulace, amatérský lobbing… Signál se tak vedle komické vlny pokouší naladit i na společenskou kritiku zakořeněných nešvarů; později dokonce pošilhává po drsném dramatu o svědomí.
Humor filmu, košilatý a zemitý, nepřekračuje hranice lokální tancovačky. Stejně tak jeho satiričnost. Morálnímu marasmu nastavuje zrcadlo jurodivý poustevník Jiřího Menzela, zapomenutý fyzikální génius, který se na vesnici uchýlil zničen bolševikem. Nad ostatními postavami ční svým mudrováním o nejmenší částici hmoty, ale i zmoudřelým defétismem. Nad nástrahami velkých dějin se nevítězí, člověk se může leda tak uchýlit do ulity a občas uličnicky kverulovat. Je v tom kus současného novo-normalizačního étosu, chytrácké pasivity, ale i drobet archetypální pohádkové postavy moudré horákyně, která přechytračí jak zištné křupany, tak vypečené podvodníčky z města.
Mladý režisér Tomáš Řehořek se tohoto zatuchajícího vesmíru chopil s patrnou snahou o moderní přístup, který si zas a znovu láme zuby na křečovité nereálnosti prostředí i postav. Signál je při vší snaze o lyrický detail stereotypním obrazem „buranského“ venkova viděného výsměšnýma (jindy zase paradoxně romantizujícíma) očima města. Snaha filmu nalézt v žánrovém suchopáru drama ztroskotává na neschopnosti dovést mravní dvojakost jinam než k zápecnické malé domů. Jediná skutečně nebezpečná postava, bezskrupulózní tyran a manipulátor v podání Karla Rodena, je nakonec zarovnaný s baculatým panoptikem „našich furiantů“ a rozuzlení filmu sklouzne nechtěně k urážlivé prostoduchosti.
Futuristický monument obstoupený smějícím se davem venkovanů není o nic méně nesmyslný a iritující než pomník budovatelů, který nahradil. Těžko říci, zda levitující koule jsou první využitím lidské blbosti v dějinách mechaniky, nebo glorifikací české geniality, které se daří ponejvíc mezi hospodou a chlívem.
Hodnocení: 40 %
Signál, Tomáš Řehořek, ČR, 2011, 115 minut.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
