Síta Sedmé pečeti
Podobenství o duši člověka moderní civilizace, zasazené do prostředí středověkých honů na čarodějnice, morových ran, bolesti a znejistělého pohledu do Boží tváře. Bergmanova klasika zase v českých kinech.
Rytíř Antonius Block se vrací z křížové výpravy. Prožil hrůzu svojí doby, bojoval za boží slovo s pohany a nyní chce vědět, jestli to celé mělo smysl. Chce zemřít s plným vědomím toho, co smrt, ale ještě spíše život, znamená. Okolo něj se vytváří různorodá svita. Panoš, komedianti, kovář a jeho nevěrná žena doprovází Blocka středověkým Švédskem, sužovaným morem, fanatismem nebo naopak nevírou.
Ingmar Bergman o svém filmu napsal v knize Obrázky: "V Sedmé pečeti to nikde nedře." Celkem skromný výrok. Bergman také píše, že film byl natočen za 35 dní, v řadě věcí mu nahrálo štěstí, slavná scéna tance Smrtky a jejích obětí byla improvizována úplně na konec natáčení, a protože herci už byli na cestě na ubytovnu, sehráli ji asistenti a náhodní turisté. Režisér se celkem vtipně vyjadřuje i o tom, že ve scéně setkání rytířovy družiny s čarodějnicí mezi stromy probleskuje světlo jednoho z blízkých věžáků. Potok protékající hlubokým hvozdem vyráběli hasiči a způsobili tím nemalé záplavy v okolí.
Ale i Bergman se svým střízlivým pohledem hodnotí Sedmou pečeť jako jeden z filmů, které má nejraději. Natočil ji tak, že se rozdělil do hlavních postav a skryl se v nich. Zachytil sám sebe v době, kdy se v něm ještě ozývala víra z dětství, pečlivě pěstovaná otcem, zároveň však také skepse a pochyby. Antonius Block horuje pro poznání, a hrou v šach proto prodlužuje svoje pobývání na Zemi, kde je vystaven zoufalé nemožnosti kontaktovat určující princip a smysl. Doléhá na něj nejistota, plynoucí z důsledné logiky faktů: Bůh je jen "mlha poloslibů a neviditelných zázraků". Svého pána neoddělitelně doplňuje panoš Jons. Někdy je to šašek a provokatér, jindy jedná jako pravá (pozemská) ruka svého pána, který je už orientován mimo náš svět.
Jednotlivé hrdiny můžeme chápat i jako ztělesněné principy, Block = racionální touha vědět, Jons = znalost života, lidová moudrost, kovář = naivita, komediantská rodinka = čistota. Postavy nepůsobí šablonovitě, protože Bergman mistrně zvládá dialogy. V řadě situací cítíme silnou inspiraci atmosférou středověkých disputací, jako byly spory duší s těly, rozmluvy podkoních a žáků, kde jsou postavy právě ztělesněním abstrahovaných principů. Za všechny takto inspirované scény jmenuji například Blockovy zpovědi Smrti. Dialogům pomáhají k pulsujícímu významu také uměřené herecké výkony. Nejtěžší roli měl pravděpodobně představitel potulného herce Jofa (Nils Poppe), nicméně i jeho prosťáčkovský úsměv na tváři bereme brzy jako přirozenou věc. K přehrávání nedochází ani v nejvypjatějších momentech, například když postavy hledí Smrti do tváře.
Tvůrce byl někdy - i ve spojitosti se svým životem - obviňovaný z chronické sebestřednosti. Přestože mezi postavy rozdělil sám sebe, těžko tento argument u Sedmé pečeti uplatnit, protože osudy hrdinů, jejich posledních věci mají rozměr civilizační. Strachu a úzkosti v našem prostoru neubývá, spíše naopak. Středověk je oblíbeným zdrojem umělců - od písničkářů po metalové kapely - pro striktně oddělené sociální role, hrdinské příběhy, ale především pro svoje "temné" místo mezi antikou a renesancí. Apokalypsa a lámání sedmi pečetí je pro moderní civilizaci jeden z nejpřiléhavějších a nejinspirativnějších prapříběhů Bible.
Kamera Gunnara Fischera se soustředí jen na to podstatné, ze hry světla vystupují temné plochy a výrazné tvary jako klenba kostela, větve stromu, skalnaté pobřeží. To, že film pojednává o záležitostech duše, dělá ze Sedmé pečeti samozřejmě "intelektuální film", pokud tak chápeme všechno, co není zábava nezastavitelně vítězící nad vším skutečným. Uvádění obnovených premiér nejen v nových režisérských sestřizích (tento měsíc se např. jedná i o Svěrákovu Jízdu) umožňuje divákům doplnit si znalosti o světové kinematografii. Znovuuvedení obrací naši pozornost proti proudu času, poskytuje vědomí souvislostí, možnost odstupu; prověřuje hodnoty. Právě v kontrastu ke zbožštělé rychlosti zábavy se tak ve výběru těchto "retrospektivních záblescích znovuuvádění" projevuje potřebné myšlení o filmu.
Sedmá pečeť (Det sjunde inseglet), Švédsko, 1957; scénář a režie: Ingmar Bergman; kamera: Gunnar Fischer; hrají: Max von Sydow, Gunnar Björnstrand, Bengt Ekerot, Nils Poppe, Bibi Andersson, Ake Fridell, Gunnell Lindblom, Bertil Anderberg a další.
Obnovená premiéra v ČR: 5. května 2004
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
