Skopje je balkánská metropole pseudobarokního kýče
První velkou rekonstrukci Skopje zažilo po roce 1963 kvůli velkému zemětřesení. Pod vedením japonského architekta se tehdy stalo městem, které odpovídalo dobovým představám o modernitě. V roce 2010 začala nová kontroverzní přestavba, jež mu měla dodat „klasický ráz“.
Asi každý, kdo se v posledních letech dostal do makedonského hlavního města Skopje nepřipraven, zažil okamžik překvapení. Jen pár set metrů od brutalistního nádraží září novotou bizarní pseudobarokní paláce s fasádami plnými sloupů. Přes řeku Vardar se klenou historizující mosty a na nich záplava soch. Kromě vodotrysků řeku zdobí i betonové lodě. Běloskvoucími kulisami projíždějí červené dvoupatrové autobusy. Korunu všemu nasazuje obrovská socha Válečníka na koni, vlastně Alexandra Makedonského, kterému se tak ale nesmí říkat – vzbuzuje to totiž nelibost sousedního Řecka.
Po tom všem nebylo do roku 2010 ani památky. Výjimkou je jen původně funkcionalistická budova místního parlamentu, pocházející z roku 1939, která dostala novou kupoli ve stylu berlínského Reichstagu, a obnova nebo lépe znovupostavení národního divadla. Pak vláda pravicového premiéra Nikoly Gruevského přišla s ambiciózním projektem Skopje 2014. Ten měl hlavnímu městu dodat turistickou přitažlivost a půvab starých evropských měst. Původní plán počítal s tím, že ve Skopje vznikne 80 nových budov, kromě toho se také mají přestavět některé starší stavby.
Zaniká přitom ale původní, jedinečná podoba města. Skopje totiž v roce 1963 zničilo katastrofální zemětřesení, při kterém přes 1 000 obyvatel zahynulo a 200 000 zůstalo bez přístřeší. Po této události město dostalo zcela novou tvář – projekt nové výstavby města tehdy vznikal pod vedením slavného japonského architekta Kenzó Tangeho a za podpory OSN. Z makedonských architektů, kteří se na něm podíleli, je nejznámější Janko Konstantinov. Ze Skopje se do konce sedmdesátých let stalo prakticky nové město, moderní a prostorné. Mezi nejznámější objekty patří budova ústřední pošty, jejímž autorem je právě Konstantinov, nebo už zmíněné vlakové a autobusové nádraží.
A když betonová architektura brutalismu po letech opět přichází do módy, ve Skopje budují jezdecké sochy, vítězné oblouky, neobarokní paláce a vzácné modernistické stavby dostávají facelift v podobě klasicizujícího sloupoví. To se stalo třeba sídlu vlády. Původně to byla funkcionalistická budova z počátku sedmdesátých let. V roce 2012 občané hlasováním na internetu vybrali novou podobu fasády, která teď nápadně připomíná Bílý dům ve Washingtonu.
Proč? Je za tím zřejmě snaha vládnoucí nacionalisticky orientované strany poskytnout historické ukotvení relativně mladé makedonské národní identitě, vždyť Makedonie vznikla teprve roku 1945 jako jedna z jugoslávských svazových republik, samostatnost získala až po rozpadu Jugoslávie. Řecko malé zemi upírá název, Bulhaři tvrdí, že makedonština je jen dialektem bulharštiny. V zemi žije početná albánská menšina. Není divu, že někteří pravicoví politici hledají odpověď na výzvy současnosti v orientaci na domnělou slavnou minulost.
Přitom právě jugoslávský modernismus si v posledních letech získává mezi zájemci o architekturu oblibu. Stačí připomenout třeba „spomeniky“, socialistické památníky připomínající svým vzhledem UFO, které zpopularizoval belgický fotograf Jan Kempenaers. Prestižní newyorské Museum of Modern Art chystá na rok 2018 velkou výstavu o jugoslávské architektuře poválečného období. Vznikají projekty jako evidenca.org, archiv slovinské modernistické architektury.
Barokní a klasicistní architektura do Skopje příliš nezapadá. Nové budovy, většinou sídla různých kulturních a státních institucí, připomínající více než co jiného groteskní šlehačkové dorty, nemají nic společného s osmanským Starým bazarem nebo s čímkoliv jiným, co ve městě kdy existovalo. V některých případech stavby působí přímo jako parodie sebe samých. Nejlepším příkladem je archeologické muzeum na nábřeží Vardaru, které je tak úzké, že je to spíš fasáda než budova.
Zmíněné dvoupatrové autobusy si Makedonie v roce 2011 speciálně objednala v Číně – mají připomínat stará britská vozidla, která ve městě jezdila v padesátých a šedesátých letech.
Nově vzniklé sochy, kterých je v centru města skoro sto, mají zřejmě ukázat, jak starodávná je makedonská historie. Pomníky zahrnují časové období od Alexandra Makedonského, tedy od 4. století před naším letopočtem, přes východořímského císaře Justiniána, který vládl v 6. století, svaté Cyrila a Metoděje z 9. století až po makedonské povstalce a revolucionáře od 16. do 20. století. Není potřeba zdůrazňovat, že při tak velké produkci není umělecká úroveň valná, některé sochy působí spíš komicky.
Žarko Čauševski, jeden z architektů, kteří se na projektu Skopje 2014 podílí, řekl: „Proč si tolik Makedonců dává na své facebookové profily úvodní fotky s budovami z evropských hlavních měst? Podle mého názoru má velká část občanů potřebu jasně vyjádřit, že sdílíme evropské kulturní hodnoty.“ Klasicismus podle něj v sobě „obsahuje myšlenku dokonalosti stejně, jako se tato myšlenka vyskytuje v přírodě“. Zdůrazňuje pocit přesycení modernou a nově objevenou potřebu harmonie s okolním prostředím. Ve své tvorbě se inspiruje myšlenkami postmoderního „nového klasicismu“ a přístupem amerického architekta Roberta A. M. Sterna.
Škoda ovšem je, že harmonie vzniká bez ohledu na názor architektů předcházející generace. Vzhledem k tomu, že tvůrci modernistické podoby Skopje jsou ještě často naživu, leckdy vyjadřují svou nespokojenost s tím, co se s jejich dílem děje. Právě autor už zmíněného sídla vlády ze sedmdesátých let, architekt Petar Muličkovski, proti přestavbě svého díla protestoval, nebylo mu to ale nic platné.
Náklady na projekt do dnešního dne dosáhly 670 milionů euro, to je více než 18 miliard korun. Jenom obří socha Válečníka na koni, tedy Alexandra Makedonského, stála prý osm milionů euro. Zemi přitom sužuje chudoba a hlavně vysoká, více než 20% nezaměstnanost.
I když v době, kdy projekt začínal, protestoval proti němu málokdo, zdaleka ne všichni Makedonci novou podobu města oceňují. V jedné internetové diskusi čteme: „Hrdí nacionalisté mi často říkají: ‚Turisté teď aspoň v centru něco uvidí.‘ To bezpochyby. Nejsem si ale jistý, jestli to je zrovna něco, co by chtěli vidět.“ Během takzvané „barevné revoluce“ na jaře 2015 protestující na některé zvlášť provokativní fasády stříkali barvy a zanechávali na nich posměšné nápisy. Dnes, když se Makedonie po období protestů proti zdiskreditované Gruevského vládě a dlouho očekávaných volbách nachází v situaci politického patu, není osud projektu jasný. Politici se k němu hlásit příliš nechtějí, práce na některých objektech ale stále pokračují.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
