The Smashing Pumpkins nejen pro pamětníky
Poté, co si Billy Corgan, hromovládný lídr The Smashing Pumpkins, krátce vyzkoušel sólo dráhu i zbrusu novou kapelu Zwan (ani jedno z toho nezaznamenalo valný úspěch), pokouší se o málem nemožné – několikátý návrat devadesátkových alt-rockových hvězd.
Sice s kompletně obměněným lineupem, zato pod osvědčenou značkou. Ze starých Pumpkins zůstal pouze holohlavý egomaniak s neléčeným mesiášským komplexem, který se obklopil víceméně novými spoluhráči (tradičně nechybí pohledná žena s baskytarou). Hodně bolavou mezeru po fantastickém, ale na heroinu silně závislém Jimmy Chamberlinovi za bicími nakonec velmi solidně zaplnil mladičký Mike Byrne.
Zdálo se, že Smashing Pumpkins už v novém tisíciletí prakticky nikoho nezajímají. Kapela byla několik let u ledu, pak vydala rozpačitou desku Zeitgeist (2007), kterou natočili samotní Corgan a Chamberlin. Ovšem Billyho Corgana bude jednoho dne nutné asi umlátit kytarou. Personálně oživená verze Smashing Pumpkins se v roce 2009 napřáhla k ambicióznímu projektu Teargarden by Kaleidyscope – odpovědi na zdánlivě přežitý koncept hudebního alba. V průběhu několika let chtějí postupně, tak jak budou vznikat, digitálně a zdarma vydávat sadu 44 písní, jakousi desku v procesu, prokládanou občasnými EP releasy. Aktuální Oceania je trochu matoucně označovaná jako druhá část tohoto projektu, jako „album v rámci alba“, nicméně chytristiky stranou, Pumpkins si pro změnu (aspoň načas) odskočili zpět ke klasickému formátu.
Abych vás dlouho nenapínal – Oceania, která sklízí poměrně dobré kritiky, je opravdu nejlepším elpíčkem Smashing Pumpkins za mnoho let. Corgan a spol. se na něm zčásti vracejí k psychedelickým rockovým kořenům prvních alb, které hojně dobarvují náladotvornými syntezátory ze svého víc elektronického období, celku pak nechybí typicky corganovský maximalismus a posedlost detailem. Hned úvodní kytarové vály hrdě vystavují na odiv znovunabytou energii, aniž by vykrádaly vlastní (a dávno přežitou) teenagerovskou zjitřenost a agresi. Zklidněnějším kusům se zase většinou daří vyhnout se nebezpečným končinám kýče, ke kterým Pumpkins v těchto polohách nikdy neměli příliš daleko.
Oceania sice hudebním světem roku 2012 nezatřese, ale suverénně dokazuje, že Billy Corgan umí i v pětačtyřiceti stále psát skvělé songy. Album má své slabší místo či tři (nevýrazné One Diamond, One Heart nebo Pinwheels), není zdaleka tak ambiciózní a epické jako multiplatinové dvojalbum Mellon Collie And The Infinite Sadness z roku 1995, ale ve srovnání třeba se zcela vyčpělými deskami, které už roky produkují podobně dlouho fungující a svého času podobně slavní Pearl Jam, je pořád mnohem víc než sentimentální vzpomínkou na staré dobré časy.
The Smashing Pumkins – Oceania (Martha's Music/EMI Label Services/Caroline Distribution 2012)
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
