Sochy jsou moje hudební nástroje, říká Martin Janíček. V galerii BUBEC vytvořil poctu reproduktorům

Martin Janíček na výstavě Repro
Martin Janíček na výstavě Repro

Řeporyje se staly součástí Prahy v 70. letech, ale málokterý Pražák by tuto odlehlou čtvrť bez zaváhání našel na mapě. Místní občané si taky nedávno zvolili za svého starostu dělníka bulváru a baviče Pavla Novotného. To ale není jediná podivuhodná věc, která se tu stala. V bývalé řeporyjské skladové hale se před necelými dvaceti lety zrodilo studio BUBEC. Sochař a hudební experimentátor Martin Janíček v něm nyní zahájil svou výstavu Repro.

Po čtvrthodině ve vyhřátém vagonu se ocitám na jihozápadním okraji Prahy nedaleko Prokopského údolí. Několik minut chůze od vlakového nádraží v Řeporyjích v ulici Tělovýchovná vcházím kovovou brankou do areálu uměleckého prostoru BUBEC. Zrekonstruovaná skladová hala studia je zateplená a padá do ní světlo střešními okny. Slouží jako dílna a částečně jako galerie. Ta je z jedné strany oddělena bílou transparentní tkaninou a je plná ležících, visících a opřených reproduktorů rozmanitých velikostí a tvarů.

„Já jsem původně sochař a vždycky jsem nějakou hudbu hrál. Později jsem si začal stavět různé zvukové objekty a v současné době hodně improvizuju s nejrůznějšími lidmi po celém světě,“ popisuje mi svou cestu ke zvukovým instalacím Martin Janíček. Pro pražskou výstavu vytvořil šest zvukových objektů v podobě reproduktorů a reprobeden. Jen dva z nich jsou funkční. Nejdřív jsem si nebyla jistá, ze kterých objektů vychází zvuky a které jsou jen dekorací, což je ale Janíčkův záměr. Výstava je podle něj poctou konstruktérům starých reproduktorů a velké šíři využití této technologie v současnosti.

Exponát výstavy Martina Janíčka Repro

Martin Janíček vystudoval v 90. letech AVU, kde později i vyučoval. V centru jeho umělecké činnosti je sochařství, které je ovlivněno celoživotním zájmem o akustický potenciál materiálů a o hudbu. Se svými projekty hostoval několikrát v New Yorku, podílel se na pavilonu Expo 2005 v Japonsku a získal několik zahraničních stipendií. Svou poslední výstavu v galerii BUBEC zahájil improvizovaným koncertem společně se svým kolegou, belgickým zvukovým umělcem Wimem Dehaenem. Ten pro tvorbu zvuků používá nejen počítač, ale i mikrofony. „Občas do nich klepnu nebo je namířím na reprobedny za mnou a využiju feedbacku. Popravdě řečeno, více mi vyhovuje vytvářet digitální hudbu na počítači. Pokud bych skládal nějakou hudbu na tradičních nebo externích nástrojích, používal bych je spíše jako zdroj zvuku, ne jako nástroj, na který bych hrál,“ říká Dehaen.

Galerie BUBEC není typickým výstavním prostorem. Ve zbývajících částech haly běží normální provoz sochařského studia, a výstava tedy probíhá uprostřed tvůrčího procesu, a přestože je ukrytá pod střechou, nachází se v podstatě ve veřejném prostoru.

Jak se v takovém prostoru instalují díla založená na zvuku a jakou roli v nich hraje samotný návštěvník a posluchač? Poslechněte si celou reportáž Nikoly Prokopcové ze zahájení výstavy Martina Janíčka Repro.