Somálsko a Súdán: předzvěst rozsáhlých afrických krizí?

Zatímco si tedy Jusúf může připsat vítězství nad svým oponentem, Somálsko jako takové se ani pod novým premiérem pravděpodobně jen těžko dočká alespoň částečné stability a uklidnění.

Připomeňme, že v této zemi probíhá od roku 1991 prakticky permanentní občanská válka, v níž se instituce státu zhroutily a řada pokusů o ustavení centrální vlády nevedla nikam. Řada komentátorů chtěla vidět posun k lepšímu na přelomu loňského a letošního roku, kdy do hlavního města Mogadiša díky intervenci etiopské armády vstoupila prozatímní vláda, do té doby zcela izolovaná. Etiopský vojenský zásah zbavil moci Svaz islámských soudů, který nakrátko ovládl většinu Somálska včetně jeho metropole. Díky nastolení řadu let nepoznané stability se Svaz těšil nemalé míře podpory řadových Somálců, jenže v něm postupem doby začaly získávat na vlivu militantně islamistické složky, které alespoň podle amerických tvrzení navázaly spolupráci s teroristickou sítí Al-Kajda. Etiopská intervence tak měla podporu Washingtonu i mezinárodního společenství, které ostatně prozatímní vládu už předtím uznávalo jako legitimního reprezentanta země.

Noví vládci Mogadiša ale za více než tři čtvrtě roku nedokázali prakticky nic. Nejlépe je to vidět v oblasti, která zajímá řadové obyvatele nejvíce, totiž na bezpečnosti. Etiopské armádě se nedaří potlačit odboj islamistů a s nimi účelově spojených kmenových vůdců a velitelů různých soukromých armád. Z hlavního města tak podle údajů OSN uprchlo na 400.000 lidí, což je více než třetina obyvatel. Za této situace je skutečně tristní, že se aktivita prozatímní vlády vyčerpávala osobními spory mezi prezidentem a premiérem. Ty nyní skončily Ghediho demisí, ale je otázkou, zda se prezidentu Jusúfovi podaří najít nějakého respektovaného nástupce. Jako v řadě jiných afrických zemí je totiž i v Somálsku politická realita komplikována klanovým a kmenovým štěpením. Sám Ghedi pocházel z nejmocnějšího klanu Hawyie a jeho úkolem mělo být získat tento klan k podpoře prozatímní vlády. Neuspěl, a právě tato skutečnost podle expertů stojí za úspěchy odboje v Mogadišu. Je teď na prezidentovi, aby se jmenováním vhodného premiéra pokusil tuto situaci změnit. Zároveň ale není jisté, do jaké míry se v tomto směru bude muset ohlížet na Etiopany, bez jejichž vojenské podpory by jeho režim rychle padnul.

Mírně cynicky řečeno, na proud nepříznivých zpráv ze Somálska jsme si už zvykli. V souvislosti se situací v súdánském regionu Dárfúr se ale před nedávnem objevily přece jen optimističtější informace. Šlo hlavně o to, že Rada bezpečnosti OSN schválila vyslání společného kontingentu OSN a Africké unie do této oblasti. Krátká euforie nad možným koncem utrpení, které si vyžádalo smrt nejméně dvou set tisíců lidí, ale v poslední době rychle vyprchává.

Posledním symptomem je krach víkendových rozhovorů v Libyi, které měly podle původních optimistických proklamací narýsovat cestu ke konečnému míru. Jenže dárfúrští rebelové se postupem času rozštěpily do nejméně 12 navzájem znepřátelených skupin, z nichž ty nejdůležitější do Libye odmítly přijet. Dokonce i po prestiži toužící libyjský vůdce Muammar Kaddáfí musel záhy přiznat, že za této situace jsou jakákoliv jednání zbytečná.

To vše se děje za situace, kdy z Dárfúru přicházejí stále nové zprávy o přepadech vesnic či terorizování uprchlíků. Zatímco až dosud bylo zřejmé, že násilí mají většinou na svědomí milice tak či onak podporované súdánskou vládou, nyní padlo ódium také na samotné rebely. Jedna z jejich frakcí totiž pravděpodobně stojí za zářijovým útokem na základnu mírové mise Africké unie, při kterém bylo zabito 10 nigerijských vojáků. Při pohledu na rozdrobenost rebelů se navíc vkrádají stále častější pochybnosti ohledně čistoty jejich úmyslů. Jak znechuceně prohlásil jeden pozorovatel, někteří z nich reprezentují "maximálně 30 mužů a jeden džíp".

Porušování lidských práv v Dárfúru tedy pokračuje, ale Súdán přesto čelí potenciálně ještě výbušnější krizi. Jih země je totiž na rozdíl od Dárfúru potenciálně separatistický a jeho souznění s Chartúmem bylo vážně narušeno poté, co tamní reprezentace opustila centrální súdánskou vládu. Súdánský prezident Omar Bašír a vůdce jižního regionu Salva Kiir mají do ledna najít shodu ohledně dalšího fungování mírové dohody, kterou podepsaly začátkem roku 2005. Ta ukončila vůbec nejkrvavější občanskou válku v afrických dějinách. Pokud se centrální vláda a reprezentace jihu nedohodnou, může se napětí či přímo násilí do Súdánu opět vrátit.

V somálském a súdánském případě ale zdaleka nejde jen o lokální napětí a konflikty. Nestabilita v Somálsku se může přenést do celé oblasti afrického rohu, jak naznačuje vzrůstající napětí mezi Etiopií a Eritreou, z nichž každá podporuje jinou stranu somálského vnitřního boje. Konflikt v největší africké zemi Súdánu by byl destabilizující pro celý region už sám o sobě. Navíc by do něj pravděpodobně byl zatažen Čad, v němž už dnes přebývají tisíce dárfúrských uprchlíků. Problémy Somálska a Súdánu tedy mohou spustit daleko rozsáhlejší nestabilitu a násilí.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání .
Některé vybrané komentáře si můžete přečíst také v Týdeníku rozhlas .