Songwriter neboli písničkář
Definice pojmu písničkář praví, že se jedná o hudebníka, který je hudebním skladatelem i textařem. Zároveň je pak písničkář, popřípadě písničkářka, také tím, kdo následně svou vlastní hudební skladbu interpretuje.
Široké mantinely písničkářského žánru dovolují, že se v jeho ranku vyskytují velice rozličné osobnosti. Písničkářem je Wabi Daněk a Ivo Jahelka, ale taky třeba Bob Dylan nebo Leonard Cohen. Současná hudební scéna je na písničkářství docela bohatá, kromě ostřílených hudebních veteránů se objevuje řada mladých písničkářů a písničkářek.
Bill Callahan Americký zpěvák a skladatel Bill Callahan, který většinu své dvacetileté kariéry vydával a vystupoval pod jménem Smog, je považován za neoficiálního tahouna celé současné písničkářské scény – už jenom proto, že se snad nejvíc blíží ikonám žánrů, jako je Bob Dylan nebo Leonard Cohen. Jeho písničkářství je civilní, formálně umírněné a ty největší rány umí uštědřit jen s pomocí několika slov. Nebylo tomu tak ale vždycky. V roce 1990, kdy nahrál svoji první desku nazvanou Sewn To The Sky, pomáhal definovat subžánr lo-fi – a to dost radikálním způsobem.
Callahan již od mládí obdivoval mysteriózního Texasana Jandeka, který pod rouškou anonymity natočil více než šedesátku desek experimentálního blues. Právě pod jeho vlivem měl zpočátku Callahan blízko k poetice hluku a chyby a neakcentoval tolik textovou složku hudby, jak je typické pro všechny písničkáře.
Moment, kdy se z nedostatku kvalitní nahrávací techniky stane přednost a zpívající básník svoje slova pohřbí nánosem bílého šumu, nastartoval vlnu, která se valí dosud. Ovšem už bez Callahana, který se postupem času propracoval k čistému projevu. Tahle jeho poloha dosáhla svého vrcholu na posledních dvou deskách, které už vydal pod svým občanským jménem. Sometimes I Wish We Were An Eagle z roku 2009 a letošní Apocalypse jsou tou nejlepší ukázkou sofistikované práce s matérií jazyka a lékárensky dávkovaných hudebních emocí.
Z hudebníka, jehož největší zbraní býval čtyřstopý magnetofon, se Callahan změnil v nejzářivější hvězdu sestavy amerického labelu Drag City a pomáhá táhnout celou scénu, která je sice roztříštěná, nesourodá a její členové se velmi často odklánějí z oběžné dráhy nalinkované podstatou žánru, nicméně existuje. A o tom, že nejspolehlivější způsob, jak narazit na zajímavého současného písničkáře, je zabrousit do katalogu Drag City, nejspíš nemusí být sporu.
Joanna Newsom Zpěvačka, harfistka a hráčka na piano Joanna Newsom pocházející z Kalifornie v sobě nese dokonalý příběh vývoje nového folku za posledních deset let. Coby zástupkyně neoficiálního hnutí New Weird America otřásla hudební komunitou a společně s Devendrou Banhartem nebo CocoRosie naučila hudební publikum otáčet se zpátky do 60. let. Divnost jako programové prohlášení ale vydržela jenom některým z nich. Joanna Newsom estetiku nových hippies využila jako odrazový můstek a po debutovém albu The Milk-Eyed Mender (2004) se nechala vlastním talentem vymrštit do míst, kam už ji nikdo z jejích souputníků následovat nemůže.
Na epochálním albu Ys z roku 2006 spojila svůj pro mnohé infantilní hlasový projev s vizionářským proudem nijak neukotvené horečkové poezie a dokonalými smyčcovými aranžemi legendárního Van Dyke Parkse, který se v 60. letech podílel třeba na albech Beach Boys. Výsledkem pak bylo album, které je svojí formou srovnatelné snad jedině s kultovním opusem Roye Harpera Stormcocka (1971) – ten pro ni ostatně byl jedním ze zásadních inspiračních zdrojů. Pět litanií, z nichž nejkratší trvá sedm minut, redefinovalo význam slova píseň a v postmoderní době plné věčných citací a odkazů ukázalo světu, že hudba ještě pořád může stát sama o sobě.
Definitivním důkazem výjimečnosti Joanny Newsom je pak loňské trojalbum Have One On Me, na kterém opouští svoji image křehké elfské vypravěčky, používá rozsáhlejší paletu nástrojů a s doprovodnou kapelou předkládá více než dvě hodiny hudby. Po operaci hlasivek přišla o svůj ikonický hlas, místo harfy často sedá ke klavíru a pozašívané oblečení ze sekáčů mění za elegantní večerní šaty. Z blouznící pohádkové bytosti je dospělá žena, která může v budoucnosti natočit cokoliv.
Kurt Vile Když se před dvěma roky novináři zeptali basistky a zpěvačky kultovních Sonic Youth Kim Gordon na její současné největší hudební guilty pleasure, Kim s odpovědí neváhala: „Kurt Vile a jeho deska Childish Prodigy. A provinile se při ní cítím jenom proto, že ji poslouchám až příliš často.“ Kytarista, skladatel a zpěvák z Philadelphie je často přirovnáván k Bruceovi Springsteenovi a není to jen proto, že druhý složil slavnou píseň o rodném městě toho prvního. Kurt Vile má tendence nakračovat k velkým melodiím, dělá to ale z pozice nenápadného pozorovatele.
Před svým přestupem k slavnému newyorskému vydavatelství Matador Records vydal dvě desky na nezávislých labelech (debutovou s příznačným názvem Constant Hitmaker), působil ale jako jeden z mnoha desítek mladých hudebníků s kytarou, kteří jsou okouzlení hudbou, ale ruku k ní musejí natahovat příliš daleko. Po poněkud zmateném hledání si ale postupně vybrousil fungující způsob hudební promluvy, který jej vydělil z řady jemu podobných. Na zmíněné desce Childish Prodigy (2009) se nenápadně obul do garážového rocku, přesto ale nepadl do jeho špinavosti příliš bezmyšlenkovitě. Balancování na hraně mezi folkovým promlouváním, kroužením kolem melodií a lámáním zvuku elektrické kytary fungovalo perfektně, na zařazení do první ligy současných písničkářů ale mělo příliš mnoho obtížněji stravitelných momentů.
Průlom přišel až s letošní deskou Smoke Ring For My Halo. Název s psychedelickými konotacemi naznačuje, na kterou světovou stranu Kurt Vile směřuje v roce 2011. Pod mírnými poprašky z kytar, tamburín, hlasů s drobnou ozvěnou se totiž klenou melodie tak chytlavé, že někdy připomenou ty nejlepší písně z barevného konce 60. let. Kurt Vile je další z lidí, kvůli kterým se vynořuje na povrch otázka: jak je možné, že v dnešní době existuje tolik hipísáckých hudebníků? Naštěstí se ale té současné květinové generaci daří odkládat onu poněkud směšnou naivitu a zůstávají jenom silné písně.
Chelsea Wolfe Na rozdíl od Kurta Vilea se zpěvačka Chelsea Wolfe z Los Angeles pohybuje na odvrácené straně hudebních emocí. Výchozí nálady má položené v Los Angeles – podobně jako třeba čím dál tím populárnější Zola Jesus. Společně reprezentují ten proud mladé hudby, který si libuje v okultní symbolice, hororové estetice, přivolává soudný den, pohybuje se na hraně mezi hédonismem a přísnou dekadencí. Vizuální symbolika navozuje podobný pocit jako u subžánru witch house, hudební inspirace jsou ale jiné: goth rock, syrovost raných desek PJ Harvey, kytarový noise, repetitivní démonický folk.
První desku vydala loni, nahrávka The Grime And The Glow způsobila drobné pozdvižení v blogosféře a v nezávislých médiích. Větší pozornosti se jí dostalo až letos, kdy vydala svoje druhé album nazvané Aποκάλυψις (řecky Apokalypsa). Britský deník The Guardian ji zařadil do rubiky New Band Of The Day a označil ji za „nejděsivější současnou mladou zpěvačku“.
Umělecký projekt Chelsea Wolfe je více hudební a vizuální performance než takzvané autentické písničkářství, i to je ale jeden z častých přístupů v současných hudebních vodách a je třeba si jej uvědomovat. Z velkých zpěvaček současnosti je Chelsea Wolfe nejpodivnější, dělá nejméně kompromisů a tím pádem je pravděpodobné, že se od ní v budoucnu dočkáme těch největších věcí.
Julian Lynch Julian Lynch coby zástupce jednoho z nejzajímavějších současných labelů Olde English Spelling Bee nabourává zavedenou představu o písničkáři a stejného efektu jako ti nejlepší zbývající básníci dosahuje poměrně odlišným způsobem. Používat slova jako uvěřitelnost nebo pravá motivace je v případě popisu jeho hudby zbytečné, Lynch totiž vyrůstá na úplně jiných základech.
Nebrání se upřímnému prohlášení: „Dávám do své hudby všechno to, co mám rád. A snažím se, aby to v daný moment znělo co nejlépe“. Hudba Juliana Lynche vyvěrá z konceptu, se kterým operují současní interpreti, u nichž polohu hudebníka pomalu převažuje poloha fanouška, který může v době internetového dostatku poslouchat cokoliv a může tím pádem i cokoliv ze studnic světové hudby použít jako svůj inspirační zdroj.
Jako Bill Callahan začíná ze startovní čáry diletantského lo-fi, zároveň svoje kapesní kompozice podrobuje pohledu historizující lupou psychedelické hudby. Na prvních nahrávkách (jako je třeba skvělé EP Orange You Glad z roku 2009) se nebál pouštět se do desetiminutových improvizací napuštěných sluncem a kyselinou, postupem času ale (jak už je u podobných hudebníků poměrně signifikantní) omezuje svoje radikální postupy a mnohem více se zaměřuje na samotný formát písně.
Přesto z jeho desek koukají třeba takoví Incredible String Band, je z nich cítit naivní opojení indickou hudbou, ale i post-rockovými emocemi nebo německým krautrockem. Nejlépe je to slyšet třeba na letošním albu Terra, které dává zapomenout na kazetovou kulturu Lynchových začátků a disponuje krystalicky vyčištěným zvukem.
Julian Lynch není písničkář v pravém slova smyslu, ale způsob, jakým za sebe skládá hudební nástroje a inspirační zdroje, není nepodobný momentu, ve kterém textař objeví kombinaci slov, kterou snad někdo jiný později prohlásí za poezii.
Marissa Nadler Třicetiletá bostonská rodačka Marissa Nadler, která začala vydávat před deseti lety, reprezentuje tu odnož současného písničkářství, kterou někteří hudební publicisté nazývají dream folk. Od současného proudu mladých autorů, kteří více než na kvalitu hlasového projevu sází na originalitu a autenticitu, ji navíc odlišuje téměř stoprocentně hudební přístup – její úspěch je postaven na charakteristickém hlase, díky kterému si může dovolit uhranout svět i pomocí převzaté skladby. Známá je její verze klasické písně Radiohead No Surprises nebo cover tísnivé skladby Leonarda Cohena Famous Blue Raincoat.
Pokud si ale zrovna neodskakuje do vod coververzí, pohybuje se ve vlastním světě naplněném mystikou, smrtí, pohádkovými odkazy a vůbec pečlivě vystavěnou mytologií. Marissa Nadler jako by jednou nohou stála v 19. století a ačkoliv je rozená Američanka, v její hudbě rezonuje i anglická folková hudba. Staromilský přístup v kombinaci se zmíněným uhrančivým hlasem pak dává dohromady originální postavu, která má na kontě už pět alb a nic jí nebraní v tom, aby desky vydávala dál. Její koncepce totiž není postavená na novátorství nebo formálních experimentech, ale na čistém přístupu ke skladbě a jejímu obsahu.
Kromě silných melodií a pečlivého pěveckého podání si navíc dává Marissa Nadler záležet i na samotné produkci desek. Tu často svěřuje kolegovi Gregu Weeksovi, který je v amerických folkových kruzích proslulý svojí obsesí pro stará analogová studia. S jeho pomocí pak člověk snadno uvěří, že Marissa Nadler nahrává na počátku 70. let. Její nejlepší alba, jako je například Songs III: Bird On The Water (2007) nebo letošní bezejmenné album, jsou ale natolik éterická a uhrančivá, že povlávají v časovém vakuu.
Greg Weeks Philadelphský skladatel, kytarista, zpěvák a producent Greg Weeks spíše než jako písničkář vystupuje coby neoficiální vůdce a mluvčí americké scény kolem sublabelu The Language of Stone. Na něm rituálně vyvolává psychedelický revival 60. let s nebývalou důsledností – občas se až zdá, že nechce jenom využít inspirační zdroje z tehdejší hudby, ale sám se do 60. let přemístit. Jeho posedlost analogovým způsobem nahrávání a vizionářské producentské schopnosti mu umožňují vytvořit natolik specifický zvuk, že je rozpoznatelný prakticky po několika sekundách.
Chřestící tamburíny, kosmické zvonění, elektrifikované housle, rozdrobené kytarové party a staré analogové klávesy jsou jenom některé z prvků, které definují jeho klasický zvuk. Ten nejlépe rozvinul u své kapely Espers, která je svým způsobem superskupinou – kromě něj v ní hraje i cellistka Helena Espvall nebo písničkářka Meg Baird. Pozoruhodná je i jeho kapela Mountain Home, ve které zpívá mimo jiné i již zmíněná Marissa Nadler.
Do povědomí českého posluchače se dostal také jako zákládající člen kolektivu The Valerie Project, který zkomponoval alternativní soundtrack k českému novovlnnému snímku Valerie a týden divů a na amerických turné seznamoval posluchače s pravou českou psychedelií podle receptu režiséra Jaromila Jireše.
Kromě producentských a organizačních schopností se ale Greg Weeks jednou za několik let uchýlí do soukromí, aby nahrál vlastní desku. Zatím se tak stalo čtyřikrát a zejména jeho album Blood Is Trouble z roku 2005 ukazuje, že otáčet se při tvorbě hudby dozadu nutně nemusí znamenat couvat.
Diane Cluck Nejzásadnější osobnosti jsou navenek často ty nejméně výrazné. Zpěvačka a skladatelka Diane Cluck je klíčovou postavou tzv. newyorské antifolkové scény sdružené kolem kavárny Sidewalk Café. Tohle neformální sdružení svojí podstatou připomíná zlaté dny čtvrti Greenwich Village v 50. a 60. letech, kdy tamními podniky proplouval třeba mladý Bob Dylan.
Diane Cluck není upsaná žádnému labelu, svoje nahrávky si vydává sama, těžiště kariéry staví na zmíněných živých vystoupeních, na kterých svůj hlas doprovází kytarou, klavírem nebo harmoniem. Používá nestandardní ladění, nezvyklé akordy, je natolik nezávislá a umělecká v tom pravém slova smyslu, že nikoho ani nenapadne si z její upřímnosti utahovat. Podivně rozkolísanou hudbou navíc doprovází texty, které jsou magické a opojné jako stovky let staré příběhy.
Diane Cluck je umělkyně, kterou není radno pokoušet se popisovat. Přesto se o to občas někdo pokusí, v tomto případě Devendra Banresin: „Jsem nesmírně šťastný, že můžu žít ve stejné době jako Diane Cluck, že mám tu možnost vidět ji vystupovat naživo. Když Diane Cluck zpívá, lidé ztichnou, bez dechu poslouchají a zůstávají oněmělí ještě několik hodin po vystoupení.“
A není to přehnané. U Diane Cluck ani nemá smysl doporučovat konkrétní album, dobré je všechno. Diane Cluck je téměř neviditelný pilíř současné písničkářské scény a ujištění pro všechny ty, kteří snad pochybují o schopnostech mladé generace. Navíc je to jedna z těch zpěvaček, u kterých je téměř jisté, že nikdy neprorazí z undergroundu směrem do mainstreamu. O to víc je potřeba o ní mluvit mezi svými známými.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka