Steve Von Till: Neurosis jsou rodina. A to ctíme
Prvního července zahrají v Praze američtí Neurosis – kapela, která po celou svou téměř třicetiletou kariéru soustavně hledá a posouvá hranice experimentální tvrdé hudby. Jejich alba i koncerty jsou komplexními zážitky a kromě temné pudové síly mají také svůj spirituální rozměr. Během už rozjetého evropského turné na naše otázky po emailu odpovídal jeden z kytaristů a zpěváků Neurosis, Steve Von Till.
Vaše desáté album, loňské Honor Found In Decay je opět fantastické dílo a jeden z nejlepších tvrdých počinů roku. Jak se vám daří udržet si kreativní sílu, emocionální naléhavost a integritu kapely po tolika letech?Myslím, že je to jednoduše v povaze naší hudby. Pokaždé, když se jí otevřeme a necháme ji skrz sebe proudit, víc a víc se přibližuje epicentru svého vzniku. Je to neustálé pátrání po nás samých, hledání naší životní cesty. Tohle putování už svou samotnou podstatou vyžaduje integritu, plodí emoce a dává nám sílu vypouštět je ven.
Postupovali jste při tvorbě téhle desky, která zabrala dlouhých pět let, nějak jinak než u předchozích alb?Nemáme žádný ustálený postup. Vždycky je to chaos. Ten proces vždycky zahrnuje tvoření, ničení a znovuzrození nebo přehodnocení. To, že práce trvala pět let, nakonec moc neznamená. Tentokrát jsme strávili zhruba stejně – a možná dokonce míň – reálného času objevováním, skládáním a přípravou materiálu. Bydlíme hodně daleko od sebe, máme své životy, zaměstnání a rodiny a navíc jsme po předchozím albu Given to the Rising (2007) odehráli každý rok víc koncertů než za celých deset let předtím.
Obal Honor Found In Decay má zajímavý příběh. Můžeš nám ho popsat?Začalo to diskuzemi o symbolu tří šípů, který Scott Kelly viděl v knize od tatéra Jondixe. Byl to stejný symbol, který jsme použili pro Tribes of Neurot v 90. letech, středověký symbol jednoty v rámci skupiny. Líbila se nám představa silného ústředního emblému, ale nechtěli jsme, aby album mělo grafický obal, takže jsme tu myšlenku odložili. Pak nám došlo, že od našeho slovenského kamaráda Rastislava, který pracuje jako archeolog, jsme jako dar dostali špičky skutečných prastarých šípů. Mohli jsme tedy z reálných historických částí vytvořit fyzický objekt, představující ten symbol. Pak jsme po velké diskuzi došli k tomu, že na obalu chceme mít čistou fotku bez nějakých photoshopových úprav.
S naším bývalým výtvarníkem Joshem Grahamem jsme přišli na nápad zasadit ten předmět do prostoru zaplněného dalšími věcmi (deníky, mapami, totemy a obětinami, komunikačními nástroji, fotkami, ale i texty písní), které by odkazovaly k jakémusi nevyřčenému příběhu. Konečný výsledek představuje uzavřený prostor, kde zjevně kdosi žil, meditoval, posedle si zapisoval, studoval a prováděl duchovní oběti. A přes onu izolovanost je tu znát i potřeba sdělovat to venkovnímu světu. Jsou to hezké paralely k tomu, jak vnímáme svůj vztah k hudbě.
Členové Neurosis zároveň tvoří doplňující projekt, zmíněné Tribes of Neurot, společně provozujete taky label Neurot. Jak to, že vás neunavuje pracovat se stejnou skupinou hudebníků už skoro třicet let?Právě proto, že nejsme skupina hudebníků. Jsme bratři, společně jsme prožili neuvěřitelný život a sdíleli mnoho dobrodružství díky hudbě, která může existovat jen v kruhu nás všech. Jsme rodina – a to ctíme.
Když mluvíme o labelu Neurot, během posledních let ukončilo činnost několik skvělých nezávislých vydavatelství – za všechny legendární Touch and Go nebo Hydra Head. Vám se pořád daří label držet při životě a vydávat nové desky. Jaký je váš recept?Hlavně štěstí a tvrdá práce. Být skromný, nedělat dluhy a nemít větší oči než hlad.
Ty i Scott máte skvělé sólové projekty, které jsou ale velmi odlišné od bestie jménem Neurosis. Když pracujete na svých sólových věcech, přistupujete k hudbě z nějak zásadně odlišného úhlu, s úplně jiným naladěním? Nebo jde jen o jiné nástroje a nižší hlasitost?Spíš se to blíží tradičnímu písničkářství. Neurosis, to jsou obří, epické skladby, které existují mimo nás jakožto jedince. Sólový materiál je osobnější vyjádření a rozhodně je tam jiné naladění.
Jaký je tedy vztah vašich sólových projektů a hudby Neurosis? Ovlivňuje nějak to, co ty a Scott děláte sólo, vaše psaní pro kapelu?Myslím, že všechno, co děláme, vidíme, cítíme nebo zažíváme, proniká do všech našich dalších projektů. Při práci na sólovém materiálu jsme se toho oba hodně naučili o svých skladatelských schopnostech i o hlase, což zase inspiruje třeba naše různé přístupy k vokálům v rámci Neurosis.
Zažil jsem tvůj fantastický sólo koncert na zřícenině hradu Točník a Scottův ve starém purkrabství na Vyšehradě. Jaký je to pocit, hrát na středověkém hradě, což se vám ve Státech nestane?Bázní naplňující. Naprosto neuvěřitelný. Jedna z vůbec nejlepších zkušeností mého života!
Kromě Neurosis a sólovek máte spoustu dalších projektů, Scott třeba poměrně nedávno vydal desku a odehrál turné se Shrinebuilder, Jason Roeder bubnoval na reunion turné Sleep a tak dále. Jednotliví členové kapely navíc bydlí, jak říkáš, velmi daleko od sebe. Jak se vám vůbec daří zkoušet a pracovat na nových skladbách?Před turné příliš zkoušet nepotřebujeme. Každý si set představíme zvlášť a pak se to spojí. To je výhoda toho, že jsme spolu sedmadvacet let. Když skládáme nové věci, sejdeme se a dohodneme na nějakých výchozích nápadech, pak se setkáváme a pracujeme v různých skupinách a na různých místech, podle toho, jak kdo může. Když jsou nápady zpracované, posíláme si je a diskutujeme o nich. Pak se zase všichni sejdeme a posuneme je o úroveň dál. Postupujeme velmi intuitivně a doplňujeme se.
Když jsem zmínil Sleep (jako jeden z mnoha reunionů, které se dějí v posledních letech), co říkáš na comebacky kdysi skvělých kapel? A pokud necháme stranou jednorázové koncerty nebo turné, má podle tebe smysl dneska vydávat řekněme nové album Black Sabbath?To jsou dvě velmi odlišné otázky. Sleep jsou neuvěřitelní a teprve teď mají příležitost pořádně zakusit, jak důležitá jejich hudba byla pro mnoho lidí během jejich krátké existence před lety. Konečně se jim dostává respektu.Co se týče Black Sabbath, nejsem kvalifikovaný soudit, co jakýkoli další člověk hodlá podnikat se svým kreativním životem. Řekl bych, že Tony Iommi a Geezer Butler si plně zaslouží právo dělat, cokoli chtějí, aniž by jim do toho měl kdo co mluvit.
Pořád učíš? Přál bych si mít takového učitele, když jsem byl ve škole... Učil jsem pět let v San Francisku a posledních osm let učím na malé venkovské škole uprostřed lesů a jezer nádherného Severního Idaha, daleko od přelidněných velkoměst.
Neurosis, Terra Tenebrosa – 1. 7. Lucerna Music Bar, Praha
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
