Stopem na Ojmjakon, nejchladnější místo zeměkoule. Cestovatel Krajňák čelil mrazu na Cestě kostí

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Stopem na Ojmjakon, nejchladnější místo zeměkoule

Slovenský cestovatel Jozef Krajňák se vydal na Sibiř za nejnižšími teplotami. Podívejte se na jeho fotky a poslechněte si vyprávění o životě v minus padesáti stupních.

„Neutíkám, nehledám, žiju,“ píše o sobě Jozef Krajňák na svém blogu nakrajsveta.sk. Cestuje rád nízkonákladově, a i když vyzkoušel digitální nomádství, slučující práci na dálku a cestování, dává přednost tomu, aby si vždy vydělal nějaké peníze a pak mohl cestovat bez povinností.

Minus dvacet? Luxus

V rámci své druhé cesty na Sibiř se vydal z Irkutsku na čtyřdenní vlakovou cestu Jakutska, odkud pokračoval stopem směrem na Ojmjakon, nejchladnější obydlené místo na světě, kde byla naměřena teplota –71,2 stupně Celsia, některé zprávy mluví ještě o teplotách nižších, například o teplotě –88. –50 je potom v oblasti běžnou teplotou.

Jozef se do oblasti vydal s obyčejnými vlněnými svetry a v botách, které byly o číslo menší, protože jiné zrovna doma v obchodech s pracovními potřebami nesehnal. „V oblasti naštěstí nefouká skoro žádný vítr. Adaptoval jsem se postupně, po příletu do Irkutsku bylo zhruba –25 stupňů a pak to postupně klesalo k –50. Při návratu jsem pak ale poznal, čemu Rus řekne, že mu je teplo,“ říká s tím, že –20 se jevilo jako luxus.

Po hodině poznáte, jestli jste oblečení dobře

Stopem na Ojmjakon, nejchladnější místo zeměkoule

„Do hodiny se vás drží teplo, které jste si přinesli z domu. Teprve pak poznáte, jestli jste opravdu dobře oblečení,“ říká s tím, že ani místní lidé nestráví celý den venku. Při návratu je někdy těžké zkřehlýma rukama i otevřít dveře. Jednou byl nucený sundat si botu, omylem si s ní stáhnul i ponožku a ta okamžitě omrzla.

Během tisícikilometrového stopu spal u místních doma, na stole v motorestu a v místním kulturním domě, nikdy nestál a nestopoval osaměle mimo vesnice bez záložní varianty. „Ani řidiči by mi to neudělali, vědí, že to by byla jistá smrt. Stopoval jsem, dokud jsem to vydržel, a pak jsem začal hledat, kde složit hlavu.“ Prsty na nohou a na rukou ale trpěly velice.

Stopem po Cestě kostí

Stop navíc probíhal na Cestě kostí, ze které se na Ojmjakon odbočuje. Stavěli ji vězni sovětských gulagů, kteří rozbíjeli permafrost, trvale promrzlou půdu. Dozorci jejich těla házeli přímo pod vznikající silnici. „Je to prazvláštní pocit. Přemýšlel jsem o tom hlavně v noci, kdy padla tma a rozhostilo se strašné ticho,“ dodává Jozef.

Jaký je Ojmjakon samotný? Poslechněte si celé vyprávění o Ojmjakonu a sibiřském stopování v kompletním záznamu cestovatelského pořadu Casablanca.