Streetworkerka Anna: Na ulici pracuju ráda
Pervitin, braun, marihuana, čichání těkavých látek, experimenty s nejrůznějšími léky – drogy se u nás braly dávno před listopadem 1989. Změna poměrů a otevření hranic nicméně přinesly drogovou explozi v míře předtím nevídané, se všemi souvisejícími efekty od nárůstu sekundární drogové kriminality po hromadný vznik center sociálních služeb. Kde se v devadesátkách uživatelé drog scházeli? Jak se k nim chovala policie? A jak jsou na tom dneska?
„Když se otevřely hranice, z východu přišel heroin a my jsme se stali součástí drogový cesty dál na západ,“ vzpomíná Anna, která zná drogovou scénu zblízka jako někdejší uživatelka a posléze streetworker.. „Přišla spousta cizinců, všechno se uvolnilo. Divočina devadesátek byla romantická, ale zároveň s sebou přinesla i čepičáře na mostě, různý veksláky, ti, co předtim prodávali bony, tak najednou přesedlali na něco jinýho...“
Otevřená drogová scéna, tedy špička ledovce, která bere drogy a je vidět na ulicích, se neustále přesouvá. Jak to vypadalo v devadesátkách v Praze? „Bylo to centralizovaný kolem Národní třídy, kolem přestupních zastávek metra. Pro drogy se chodilo do hospod. U Zpěváčků se kšeftovalo s pervitinem, tam člověk šel kolem a moh si vybírat, od koho si koupí, Subway, Taz... Náměstí Republiky směrem k Národní, okolí.“ Jinak vypadala i veřejná prostranství, parky byly zarostlé a bez dohledu policejních kamer. „Kampa, Žofín, to byl takovej uživatelskej chillout.“ Dneska se pražští uživatelé drog shromažďují zejména okolo Hlavního nádraží a v horní části Václavského náměstí.
Podle Anny se u nás podařilo ve srovnání s dalšími postkomunistickými zeměmi dobře nastartovat systém kontaktních a sociálních center, kam si uživatelé drog chodili pro konzultace a další služby. „Když vznikl Drop-In nebo Sananim, bylo to našlápnutý. Přebíraly se ty nejnovější metody třeba z Holandska, co se týče terapeutickejch komunit. Už zkraje devadesátek tu dobře fungoval systém harm reduction, výměna stříkaček na ulicích, i komplexní celková péče,“ říká Anna.
Tehdejší lékařské služby byly zdarma, dneska je ošetření i lůžko na detoxu hrazené. „Tehdy byly prvoléčby často v nějakých 18, 19 letech. Dneska první nastupuje sociální pracovník, diagnostickej a výchovnej ústav. Na léčby jdou lidi až po dvacítce, často ve stavu, když už je rozjetá nějaká nemoc, mívají navíc na krku dluhy, exekuce. Tehdy to bylo v tomhle ohledu o dost jednodušší a šance se z toho vymotat byla lepší. Taky bylo vidět míň uživatelů, který přišli o ruku nebo nohu.“
Anna, která rozhodně netrpí přehnanými iluzemi o tom, co člověka závislého na drogách čeká, když se rozhodne svůj život změnit, přesto říká, že na ulici pracuje ráda: „Přijde mi to tam nejupřímnější. Lidi přijdou s jasnou potřebou – vyměnit stříkačku, popovídat si, poradit se o něčem. Těžký je, že často nevim, co jim nabídnout. Chápu, že je pro ně lehčí zůstat, kde jsou, než najít sílu udělat to rozhodnutí. Mají třeba záznam v rejstříku, zdravotní následky, vidinu toho, že když už si seženou nějakou špatně placenou práci, obstaví jim účet a do smrti budou splácet dluhy. Ale rozhodnout se přestat, dostat se na svobodu z kolotoče závislosti dává možnost třeba se sebrat a někam odjet, nebo se tady aktivně něčemu věnovat.“
Poslechněte si celý rozhovor s Annou Hausnerovou.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
