Sugar Man: Oběť hudební teorie chaosu
Detroitský písničkář Sixto Rodriguez vydal na začátku 70. let dvojici desek, které ve Spojených státech absolutně propadly, a autor byl po komerčním fiasku nucen vrátit se zpátky ke svému civilnímu zaměstnání na stavbě. Nic výjimečného, zapomenutých hudebníků, jejichž desky se na trhu zkrátka nechytly, jsou tisíce. Proč je ale zrovna Rodriguez ústřední postavou oscarového dokumentu Pátraní po Sugar Manovi, který právě teď běží v českých kinech? Odpověď leží na místě, kde by to nikdo nečekal – v Jihoafrické republice.
Když se autoři oscarového dokumentu Pátrání po Sugar Manovi ptají majitele labelu Sussex Records, kolik že prodal Rodriguez desek ve Spojených státech, dostane se jim lakonické odpovědi: šest. Ústřední postava filmu, detroitský písničkář Sixto Rodriguez je nositelem tak těžko uvěřitelného příběhu, že kdyby jej napsal kterýkoliv hollywoodský scenárista, rázem by se stal terčem všeobecného posměchu.
Necelou hodinu a půl dlouhé vyprávění je možné číst jako metaforu nepředvídatelných procesů v hudebním průmyslu. Nikdo nepochyboval o tom, že Rodriguez, který měl za sebou producentský tým se zkušenostmi z kultovní továrny na úspěch Motown, odzbrojí posluchače svou bezprostředností a autenticitou a bude komerčně fungující odpovědí na písničkářskou vlnu, která se vzepjala v půli 60. let.
Rodriguezovi ale nikdo nechtěl naslouchat a je vlastně jedno, jestli byla na vině špatná propagace, přesycenost trhu nebo fakt, že jeho tvorba není tak výjimečná, jak v dokumentu tvrdí jeho přátelé a spolupracovníci. Rodriguez nevyzpytatelnost hudebního průmyslu přijal jako fakt a po vydání dvou neúspěšných alb a výpovědi od nahrávací společnosti se vrátil k pomocným pracím na stavbách. Příběh by v tuhle chvíli mohl skončit – to byla ale nesměla zasáhnout jako deus ex machina americká studentka, která odletěla do Jihoafrické republiky s debutovou deskou Rodrigueze v batohu.
Jihoafrická republika byla v polovině 70. let uprostřed největšího rozpuku apartheidu a vojensky dodržovaná rasová segregace bílých a černých obyvatel byla smutnou realitou. Od roku 1962, kdy byla přijata rezoluce OSN vyzývající členské státy k bojkotu JAR, byla navíc Jihoafrická republika v částečné kulturní izolaci. Právě tohle nastavení, společně se šťastnou náhodou, pomohlo Rodriguezovi k cestě, na jejímž konci byl v JAR slavnější než The Rolling Stones. Jeho skladby jako The Establishment Blues nebo erotickým podtextem okořeněná I Wonder používal jihoafrický disent jako munici k protestům proti vládnoucím strukturám. Rodriguez ale učaroval i obyčejným Jihoafričanům – jeho sláva přesahovala veškeré společenské vrstvy.
Rodriguez se zapsal do kolektivního vědomí obyvatel Jihoafrické republiky a stal se svého druhu mytologickou postavou – naprostý nedostatek životopisných informací o hrdinovi JAR vedl dokonce Afričany k vyprávění o tom, že si Rodriguez prostřelil hlavu přímo na pódiu. Právě tahle absence jakýchkoliv faktů nakonec vedla dvojici zapálených Rodriguezových fanoušků k bezmála detektivnímu pátrání po svém idolu, které proběhlo v 90. letech. Kdo je Rodriguez a co dnes dělá, pokud ještě žije? To byly otázky, jejichž palčivost nutila Rodriguezovy fanoušky k několikaletému rozkrývání života člověka z druhého konce zeměkoule.
Vyslýchání majitelů labelu nikam nevedlo, bez výrazného výsledku skončily i rozhovory s producenty Rodriguezových desek. V posledním záchvěvu zoufalosti z neúspěšného pátraní pak fanoušci Rodrigueze založili internetovou stránku s diskusním fórem nadepsaným jednoduchou otázkou: znáte někdo Rodrigueze? Můžete nám o něm říct něco víc? Odpovědi nepřicházely. Když už se detektivní muzikologická skupina smířila s tím, že Rodriguezova osobnost zůstane zahalena pověrami, ozval se ten nejnepravděpodobnější člověk – Rodriguezova dcera.
Klimax příběhu už není nutné prozrazovat, hodně ale napoví letošní line-up festivalů Glastonbury nebo Primavera. Dnes už sedmdesátiletý Sixto Rodriguez totiž na obou prestižních přehlídkách vystoupí. Pátrání po Sugar Manovi má šťastný konec a podobně šťastně dopadlo dokumentární ztvárnění jeho příběhu, které akademie ověnčila Oscarem. Přesto je možné filmu vytknout několik drobností, které plynou především z faktu, že je snímek čistě fanouškovskou záležitostí.
Švédský režisér Malik Bendjelloul pojímá Rodriguezův život jako pohodové vyprávění, které se, jak název napovídá, musí vyrovnávat se sladkostí tématu. Autoři se vyhýbají konfliktům, a to i přesto, že v příběhu dosud zejí nevysvětlené díry. Jednu z nejzajímavějších otázek, totiž jak je možné, že Rodriguez z prodeje statisíců desek v Jižní Africe nikdy neviděl ani dolar, filmaři smetou ze stolu několika nicneříkajícími větami. Alespoň pokus o rozkrytí pozadí hudebního průmyslu by přitom filmu přidal jednu velmi zajímavou vrstvu navíc.
Pátrání po Sugar Manovi, ochuzené o svoji vlastní výbušnost, tak funguje jenom jako emočně intenzivní snímek, jehož tvůrci spoléhají na to, že samotný příběh na svých ramenou udrží celý film. Rodriguezův život je ale natolik zajímavý, že jim tahle strategie vychází.
Pátrání po Sugar Manovi (Searching for Sugar Man)
Malik Bendjelloul, Švédsko / Velká Británie, 2012, 86 minut
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
