„Takhle vypadá to tělo,“ říká Kristýna s poruchou příjmu potravy

26. listopad 2014

Nemoci, která všechny čtyři spojuje, říkají „pépépéčko“. S poruchou příjmu potravy mají totiž několikaleté zkušenosti. Společně se ale rozhodly pomoci nejen sobě navzájem, ale i dalším dívkám, které s jídlem i vlastním sebepřijetím zápasí podobně jako ony.

Kristýna svou poruchu nazývá sebepoškozování jídlem. Dlouho neměla nikoho, kdo by jejím pocitům dokázal porozumět. Až pak se díky náhodě seznámila se Zuzanou: „Bylo to, jako když potkáte jednorožce, najednou můžete mluvit s někým o věcech, které okolí nechápalo.“

Začaly si vést společný blog. Dávaly na něj videa o tom, jak nemoc prožívají. Jejich otevřenost se ukázala smysluplná – přidaly se čtenářky Monika a Jana. A společně se čtveřice dívek rozhodla vykročit z ryze virtuálního světa a narovnat některé pokřivené představy veřejnosti. „Když se řekne porucha příjmu potravy, společnost si představí někoho, kdo vypadá hubeně a nemocně,“ vysvětluje Kristýna. Přitom to tak zdaleka nemusí být.

Dívky proto vymyslely výstavu, kde ukazují na fotografiích svá těla bez příkras a retuší. Prostě taková, jaká jsou. Protože nemoc bere svým obětem právě schopnost vnímat své tělo objektivně. „Na internetu spousta nemocných dívek postuje své fotografie ve spodním prádle a zapisují pod to svou váhu. Ukazují, jak jsou štíhlé a nejsou štíhlé. Ale v drtivé většině případů se jedná o fotky, které jsou nějak stylizované, jsou to grimasy nebo naučené pózy,“ říká Jana a dodává, že právě od takových póz se chtěly oprostit.

03184726.jpeg

Při focení ale paradoxně musely narážet na snahu fotografa tělo svých modelek co nejvíc idealizovat. „My jsme si stouply a říkaly: ‚tak foť,‘ a on: ‚Nechceš se trošku víc natočit z boku? Teď, když se na tebe dívám čelně, tak to nevypadá dobře…‘ Vlastně tím vyjádřil to, co my chceme, aby lidi viděli, že takhle vypadá to tělo!“ upozorňuje Kristýna, i když podle ní není jednoduché přijmout pravdu bez příkras. „V dnešním světě je pořád potřeba všechno trošku upravovat, aby to bylo snesitelnější.“

Celá výstava teď putuje po České republice, začala před ředitelstvím Fakultní nemocnice Brno. Je sebeterapií zúčastněných. Doprovází ji autentické útržky deníkových záznamů o prožívání jejich nemoci. Jsou anonymně rozmístěné do prostoru mezi fotografiemi.

„Postupně se nám začaly ozývat i další holčiny, které trpěly pépépéčkem a byly ochotné se nějakým způsobem zapojit, a vznikl nápad vydat publikaci, která by byla výpovědí o opravdovém prožívání a vnitřním životě takto nemocného člověka,“ upozorňuje na další rozměr projektu Jana. Kromě výstavy proto čtveřice připravila knihu, ve které deníkové zápisy konfrontují s definicemi z odborných publikací. Někde definice sedí, jinde skutečnosti odporují. Kniha se jmenuje Na druhý pohled: porouchané poruchou příjmu potravy v rekonstrukčním procesu – zn. Nerozbitné. Časem by se měla na společném blogu objevit i elektronicky. Autorky mají v plánu knížku i výstavu dostat k co nejvíc lidem.

Osvětovými projekty ale jejich boj s takzvaným „pépépéčkem“ nekončí. Dvě členky čtveřice totiž přiznávají, že se z nemoci ještě úplně nedostaly.

autor: Martina Pelcová
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!

Jan Rosák, moderátor

slovo_nad_zlato.jpg

Slovo nad zlato

Koupit

Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.