Takové krásné šaty: Peter Strickland natočil film plný pižma a humoru
Britský režisér Peter Strickland měl k hororům odjakživa blízko – jeho debut Katalin Varga obestíral plíživý děs vycházející z motivu pomsty, film Berberian Sound Studio byl mimořádně dotaženou poctou žánru giallo a hrůza se nevyhnula ani exploatační studii patologického vztahu Pestrobarvec petrklíčový. Tím už pozvolna prostupoval i humor, který je ještě zřetelněji přítomný v režisérově čtvrtém filmu Takové krásné šaty.
Takové krásné šaty padnou jako ulité fanouškům béčkových hororů a filmovým fetišistům vůbec. O často skloňované giallo se ale tentokrát nejedná – už proto, že Strickland pracuje s hodně odlišným typem příběhu, než je běžné v tradičním italském hororovém subžánru. Režisér navíc znovu se světem evropského brakového hororu zručně spojuje svět festivalového artfilmu.
Po vraždící pneumatice z filmu Guma Quentina Dupieuxe se představují vraždící šaty, které si na začátku filmu koupí ve starosvětském obchodním domě Sheila, aby se zalíbila svým nápadníkům. To sice zafunguje, elegantní červené šaty ale začnou žít i svým životem. A ten předznamenává smrt.
Stricklandův film je elegantně inscenovaným fetišem, který lze obdivovat pro jeho originální nápady, herecké výkony i vizuální stránku – ať už se bavíme o rekonstrukcích hypnotických reklam ze starých časů, anebo ďábelském zásvětí luxusního obchodního domu, jehož personál působí spíše jako představenstvo okultní lóže. Náladu 80. let zde ještě přiživuje sugestivní syntezátorový soundtrack projektu Cavern of Anti-Matter. Práce se zajímavými hudebníky je ostatně Stricklandovým trademarkem, který zde ještě podtrhuje herecké angažmá britského muzikanta Barryho Adamsona v roli jednoho z nápadníků.
Hrdiny Takových krásných šatů jsou obyčejní lidé, které Strickland dokáže ve zkratce představit tak, že je snadné pochopit, co jsou zač, a soucítit s nimi. Místy je ale vykresluje i jako neživotné loutky a netýká se to jen prodavačky a šéfa obchodního domu, kteří právě jako mechanické figuríny působit mají. Vzniká tak určitý nedotažený paradox: hrdinové filmu nejsou jen postavičky na hororové šachovnici, které jsou určené k rychlému odpravení, ale Strickland zároveň rychle těká mezi nápady, takže jeho film nepůsobí úplně urovnaně. Mnohem lépe si počíná při budování atmosféry v obchoďáku, který se nebojí zaneřádit i tělesnými tekutinami. Fascinace představou, kdo nosil oblečení, které jsme si koupili třeba v second handu, byla ostatně jedním z výchozích impulzů filmu. A jakkoliv Takové krásné šaty nesedí v každém švu, je na nich i tak hodně co obdivovat. A čemu se smát.
Proč jen si filmy Petera Stricklanda nevybírají dramaturgové Cannes či Benátek? A co je v jeho posledním snímku nedotaženo? Poslechněte si recenzi Viktora Paláka.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
