Talentové soutěže: Napodobeniny a loutky

„Když se mi povede mít úspěšný alespoň jeden song, budu za něj vděčná.“ Tímto smířeným povzdechem se před několika dny prezentovala aktuální vítězka soutěže Hlas ČeskoSlovenska Ivanna Bagová. Titulem majitelky nejzajímavějšího hlasu bývalé federace se pyšní od června, debutovou desku Oheň v duši vydala v říjnu. Pilotní singl I’m Not Dancing On My Own se několik dní pohyboval v rádiové hitparádě nejhranějších skladeb – na stém místě. A to je všechno. Vzhledem ke kvalitě celé desky může těžko někdo předpokládat, že o Bagové v souvislosti s větším komerčním úspěchem ještě někdy uslyšíme.

Celý koncept pěveckých soutěží ale nelze odsoudit – stačí se podívat, co se v těchto dnech děje o několik stovek kilometrů dál severozápadně od České republiky. Na prvním místě prodejnosti desek ve Velké Británii se vyhřívá finalista soutěže X Factor Olly Murs. Není to poprvé – za dva roky vydal už tři desky a každá z nich atakovala vrcholy hitparád.

Dá se říct, že jediní veřejně známí hudebníci, které české talentové soutěže vyprodukovaly, jsou Aneta Langerová a Sámer Issa z první řady Česko hledá SuperStar – ta ale běžela už v roce 2004 a její protagonisté využili toho, že formát byl tehdy v České republice nový a tedy přitažlivý. Přemýšlení nad tím, proč se mašina zasekla už před osmi lety a proč se tuzemské soutěže tolik liší od těch zahraničních, vždy bude jenom ve fázi dohadů. Některé z možných důvodů jsou ale zjevné.

Ivanna Bagová|foto: oficiální Facebook Hlas ČeskoSlovenska

Na české popové scéně je přetlak interpretů a naopak nedostatek autorů písní – bylo by daleko logičtější vymyslet soutěž právě pro autory, ta by ale na obrazovce působila absurdně. Pokud odhlédneme od tohoto faktu, je možné další důvody neúspěchu finalistů českých talentových soutěží hledat v něčem, co se v povrchní zkratce často označuje jako „česká povaha“.

Soudě podle prvních tří řad zmíněné Superstar, spousta průměrných Čechů se na Superstar nekoukala proto, aby podpořila ty nejlepší zpěváky, ale především proto, aby se vysmála těm nejhorším. Zdaleka nejoblíbenější totiž byla kategorie Hvězdná pěchota, tedy jakési panoptikum neschopných a podivných exotů. Zajímavé je, že tuto rubriku přinesla až česká mutace soutěže, zahraniční předloha ji v sobě vůbec neobsahuje. Posměch směrem k přehnaně sebevědomým soutěžícím je součástí každé podobné soutěže, jenom Češi a Slováci ale o těch opravdu nejhorších oficiálně hlasovali.

Co navíc funguje v tabulkách sledovanosti, samozřejmě nemůže fungovat v žebříčcích prodejnosti. Tuzemské verze Superstar, X Factoru nebo Hlasu určitým způsobem rozčeřily televizní peoplemetry a stanice nemají důvod nepřipravovat stále nové a nové ročníky. Pokud jsme ale před osmi lety doufali, že nový televizní formát zárovně výrazně zasáhne do popové scény, musíme s odstupem připustit, že to byla naděje naivní. V domácím podání jsou podobné pořady pouhou zábavou na úrovni převlékajícího se Petra Novotného – do hudebního průmyslu prakticky nezasahují.

Přesto je ale možné talentové soutěže hodnotit pozitivně – velmi zřetelně totiž ukazují na nemoci českého mainstreamu. Neschopnost napsat a zprodukovat výraznou píseň, neexistence marketingových týmů, kterými se chlubí zahraniční hvězdy, neochota posluchačů utrácet za desky českých interpretů, kteří jenom velmi neuměle kopírují západní vzory. V globalizovaném světě totiž neexistuje jediný důvod, proč by měl člověk investovat do bezpohlavní napodobeniny, tím spíš, že originál je vždy na dosah. Tenhle motiv se navíc pomalu přesunul i do samotných soutěží – stanice už totiž s úspěchem přebírají i originální verze pořadů, v poslední době třeba dabovanou verzi Británie má talent. Tohle vyústění příběhu je stejně tak paradoxní jako pochopitelné.