Rovné podmínky, ne výhody. Jak lidé s autismem zvládají školu, práci i vztahy?

„Bohužel ve školách vidíme, že k sociálnímu vyloučení někdy dochází. Nepomáhá tomu mýtus, že člověku s autismem je samotnému dobře, že je spíš samotář, a tak ho není potřeba zapojovat. To je podle mě strašně nebezpečné. Je důležité zkusit kontakt navázat a nabídnout podporu – ale citlivě, bez nátlaku, jen pokud o ni opravdu stojí,“ říká speciální pedagožka Lenka Bittmannová.

Lenka Bittmanová|foto:Tomáš Berný, Český rozhlas

Třiadvacetiletý student dramaturgie a režie Lukáš prošel přijímacím řízením na svou vysokou školu bez individuálního plánu. „Po půl roce na škole jsem zjistil, že ho potřebuju. Je ale hodně decentní. Týká se třeba výjezdů do terénu, kdy má člověk trávit čas mimo domov. Kromě toho mám víc času na vyplňování testů,“ vysvětluje.

Spousta lidí na spektru se snaží podobné podpoře vyhýbat, protože ji vnímají jako formu úlevy. Nejde ale o zvýhodnění, spíš o vytváření rovných podmínek. Pokud na sebe dlouhodobě kladou přehnané nároky, bere si to svou daň: „Já jsem člověk, co funguje hodně dobře – byla jsem schopná vychodit vysokou, jet sama do Koreje, mám práci, mám rodinu… Je to ale hodně vykompenzované tím, že mám docela špatné meltdowny, ten sešup dolů,“ říká Kateřina.

„Když jste nucená pracovat na sto procent a je to pro vás fakt náročné, třeba proto, že máte sníženou frustrační toleranci, jste rychleji unavitelná, vyčerpávají vás smyslové podněty nebo hůř zvládáte stres – je fajn využít systému sociální podpory. Jenže když se ta podpora jmenuje invalidní důchod, tak si spousta lidí řekne: ‚Ale já nejsem invalida, já mám autismus. Nechci invalidní důchod,‘“ dodává Bittmannová.

Poslechněte si čtvrtou epizodu podcastové série Spektrum.