Téměř vše je ztraceno
Pozoruhodný filmový počin Vše je ztraceno staví člověka před otázku, zda lze natočit strhující, psychologicky věrohodný snímek s jedinou postavou, v němž téměř úplně chybí slova.
Napřed ta jednodušší část. Režisér J. C. Chandor vytvořil katastrofický snímek, který bez debat vtáhnout dovede. A hluboko. Výchozí situace je stejnou měrou jednoduchá i bizarní. Osamělý jachtař narazí uprostřed Indického oceánu na kontejner s obuví a následně musí bojovat s živly o holé bytí.
Dvě hodiny zhoršujících se útrap jsou pojaté s takovým důrazem na detail a stupňované drama, že divák ani slovní doprovod nepostrádá. Mlčenlivé zápolení námořníka s oceánem je tvořené řetězem katastrof, které bez problémů udrží pozornost a přikove diváka v bezvýchodné situaci hlavní postavy. Pokud bychom Vše je ztraceno omezili na okamžitý prožitek, je to bezesporu film silný.
To nás posouvá k ošidnější části otázky. Jádro Vše je ztraceno tvoří herecká one man show Roberta Redforda. Bezmála osmdesátiletý Američan do něj vnáší veškeré charisma, typovou vyhraněnost a hereckou disciplínu, kterou fascinuje už celé generace diváků. Metodický, racionální a emocionálně zdrženlivý redfordovský hrdina staví proti nevyzpytatelnosti přírody intelekt a řád. Jen zřídka se situaci plně poddá a umožní divákovi nahlédnout pod vrásčitý povrch ikonické tváře.
V důsledku tak přináší mnohem větší rozkoš sledovat „člověka Redforda“, jak se vypořádává s výzvou fyzicky nesmírně náročné role, než uvěřit, že Redford hraje fiktivní postavu, v titulcích výmluvně nazvanou „our man“. S tím souvisí i zvláštní významové vakuum. Zatímco v podobně koncipované Gravitaci Alfonsa Cuaróna je katastrofická situace katarzí, která protagonistku změní, hlavní aktér Vše je ztraceno proplouvá filmem s trpělivou neměnností a zlomové okamžiky se mění spíše v čistě symbolická gesta.
Přesah totiž opět pramení z přítomnosti občana Redforda, onoho ztělesnění staré americké mužnosti, zodpovědnosti a rozvážnosti. Vše je ztraceno můžeme vnímat jako sentimentální vzpomínku na potápějící se „starou dobrou, bohem požehnanou, Ameriku“ (parafrázuji závěrečnou píseň Amen Alexe Eberta), která se může po všech zkouškách osudu jevit jako ztracený přelud, přesto je v něj stále nezbytné doufat.
Podobně jako po potopené lodi zůstávají na hladině postupně praskající bubliny, tak se i intenzita Chandorova filmu mění na prchavou reminiscenci, k níž se jenom těžko hledá jiné pouto než momentální fascinace Redfordovou přítomností na plátně. Při všem „raveu“, který si Vše je ztraceno vysloužilo od americké kritiky, uhodil nechtěně hřebíček na hlavičku Entertainment Weekly, když v euforii postavil zážitek z filmu nad pomíjivou katastrofickou limonádu Dokonalá bouře.
S minimem prostředků dokáže Vše je ztraceno přeměnit plátno na nebezpečný a rozhoupaný prostor, který si téměř v ničem nezadá s dražšími blockbustery. Z výchozí situace nakonec ale nedovede vydolovat o moc větší přesah.
Hodnocení: 70%
Vše je ztraceno (All Is Lost)
J. C. Chandor, USA, 2013, 106 minut.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
