Teorém Kateřiny Brožové. Zdokonalovat se nejde celý život

Představa člověka, který se šponuje k dokonalosti ducha i těla, není vlastní jen staršímu Klausovi. I já, hlavně v září, propadám přesvědčení, že nestačí umět těch několik málo věcí, které trochu umím, ale že bych tento rejstřík polovičatě zvládnutých dovedností měla rozšířit. Zajímá mě bohužel všecko, takže rozhodování mezi kurzem šití a analýzou dat je pro mě skutečně Sophiinou volbou.

Jóga je ve výsledku jen jedna, liší se jen techniky, říkají instruktoři

• Upravit

Bára Hu se věnuje józe už patnáct let, Jožo Rabara jedenáct. Oba tak cvičí déle než dekádu a shodují se, že jim jóga změnila život. Jaké styly jsou pouhými módními výstřelky a jak se liší pojetí jógy v Indii od toho českého? Nejen na to odpovídali instruktoři jógy, kteří navštívili odpolední On Air Radia Wave.

Kroužky jako zamlada

Nakonec zvítězilo šití, protože se v něm nedávají domácí úkoly. Také si jednou za týden platím trenéra Rendu, který mi dnes při shybech nabídl tykačku. Touhu zběsile obíhat kroužky ve mně rozpoutali už rodiče ve snaze vést nás děti k zájmům, abychom nebrali drogy. Dnes už se těším na den, kdy mě přestane vzrušovat nabídka jakéhokoli workshopu a kdy se smířeně budu věnovat zahrádkaření bez ambic dosáhnout v něm přebornictví.

Kolem sebe vidím další městské vazaly, kteří odlévají květináče z betonu a jsou ochotni zaplnit seminář 12 uzlů ke kráse aneb Naučte se nosit šátek. Kdesi jsem četla, že současná dospělost je extrémně nestrukturovaná, zato dětství je na rozdíl od doby před sto lety nalinkované. Proto je aspoň pro mě příjemné zatížit se dalším nárokem… a objednat si třeba trénink Chůze po tmě – cesta k lepšímu zraku. Současně je to pro mě zdrojem dalšího stresu – co dalšího už nezvládnu? Už od dětství mě v městské knihovně děsí představa, co všechno nebudu sto přečíst, natož si zapamatovat.

Tvrdý chleba mají i ti, kteří své snahy nasměřují ke kultivaci od 18 let v podstatě uvadajícího těla – těm se pak říká, že jsou blbci a neví, co je mnichovská dohoda|foto: foter.com

Intoši a gumy

Nejhorší to mají kamikadze, kteří chtějí mít dokonalou fyzičku a u toho být praktikujícími intelektuály. Ti střízlivější se zaměří na jednu oblast, třeba na duševní statky, a s nedostatečností těla se smíří, protože nevybělený anus vyváží znalosti o Spinozovi. Tvrdý chleba mají i ti, kteří své snahy nasměřují ke kultivaci od 18 let v podstatě uvadajícího těla – těm se pak říká, že jsou blbci a neví, co je mnichovská dohoda.

Kdybych se snažila naplnit všechno to, k čemu mě nabádá trenér Renda, zubní hygienička, učitelka španělštiny, rodiče, můj kluk, a ještě venčila psa tak, aby na mě Marta Kubišová byla hrdá, musela bych vstávat každý den alespoň ve čtyři a už se nemohla nikdy podívat ani na díl BoJacka Horsemana. I u sledování seriálů ostatně musím mít alibi, že je to k něčemu užitečné – že se učím jazyk.

BoJack Horseman|foto: CC BY-NC-SA 2.0

Opustit ambice

Nechci myslet na další nároky, které na nás klade neviditelná ruka sebevylepšování: být dobrým rodičem, aby děcka neměla traumata jako dosud všechny předchozí generace; být sexuálně náruživý jako Drahomíra Jůzová; třídit nikoli tři, ale šest druhů odpadu, i když sběrny aluminia jsou kdoví kde; posílat peníze na charitu; fénovat, a dokonce podtáčet si vlasy; mít názor na politiku… Někdy závidím těm, kteří hájemství ambicí aspoň zdánlivě opustili – jako štamgastka z baru XY, která se řídí heslem: „Ve svým věku už můžu jíst tvarůžkovej chleba kdykoliv.“ Vzdát se cílevědomého sebemrskačství nemusí být slabostí, ale odvahou si konečně ulevit.

Spisovatelka Zadie Smith se nedávno kriticky vyjádřila ke zvyku žen věnovat make-upu více než 15 minut denně. Tvrdí, že nadměrnou péčí o zevnějšek (contouring může zabrat i více než hodinu) ženy ztrácejí čas, který muži nepromarní. Ať už si o pobídce od Zadie myslíme cokoliv – malování totiž vnímá jako něco a priori povrchního a z úst velmi hezké ženy to všechno navíc zní jako knížecí rada těm méně obdařeným –, jedno je bez diskuze: možnosti jsou omezené a nejde se věnovat všemu. Nejde být zároveň Virginií Wolfovou a dívkou měsíce v Playboyi, nejde se naučit truhlařině, číst Murakamiho v originále a starat se souběžně o rodiče v hospicu. Říkám tomu teorém Kateřiny Brožové: kde je přidáno, tam musí být i ubráno.