Terapii láskou? Příště zkuste radši sedativa

Aby ne. Je to absolutní „feel-good movie“, přitom se jakoby neštítí ani závažných témat a formálně převyšuje sterilní a tuctové produkty žánru, v němž on potká ji, on ji nechce, či ona nechce jeho, on i ona jsou moc a moc zranění, ale hledají se, až se nakonec najdou a je z toho láska silná jako sobí spřežení Santa Clause et cetera.

V něčem je Russellův film skutečně odvážnější než zbytek pelotonu. Předně, milenecká dvojice má vážné psychické problémy, které si žádají tlumení patřičnou medikací a občas vyústí v naprostou ztrátu kontroly. On, Pat, načapal svoji ženu in flagranti a jeho duševní porucha vygradovala násilným napadením, odsouzením a naprosto rozpadlým životem. Ona, Tiffani, tragicky ztratila manžela, práci, sesypala se a odhalila svou temnou destruktivní stránku „děvy pochybných mravů“.

Jejich setkání samozřejmě okamžitě narýsuje cestu ven z popela. Jen to těm nebožátkům bude chvíli trvat, než přijdou na to, že co se škádlívá, to se rádo mívá, život je krutý, ale láska je lékem na všechno… Mám pokračovat? Stačí otevřít libovolné vydání perel ducha a vybrat ty citáty, kde figuruje láska a bolest. I když se zpočátku zdá, že motiv psychické narušenosti sehraje v zápletce alespoň nějakou konstruktivnější roli, scénář se záhy ustálí na tom, že hrdiny stylizuje do role krásně praštěných lidí, kteří mají ke štěstí blíž než jejich normální okolí, sešněrované stresem a konvencemi (autenticky šťastní a spontánní dokážou ve filmu být jen „blázni“ a jejich očividně uhnutý psychiatr s akcentem prodavače čatní).

Z filmu Terapie láskou |foto: Forum Film

Nikam dál je ostatně psychologická stránka Terapie láskou nepustí. Pokud odloupneme narychlo nanesený černý nátěr životní deprese, jsou postavy mělké, samoúčelně vykonstruované, zasazené do příběhu, který si klidně můžete odříkávat dopředu. Všechny zvraty i oslí můstky jsou důvěrně známé, poslepované hlavně ke konci s rezignací na jakoukoli konzistenci a logickou návaznost. Záhy tak může divák nabýt dojmu, že to nejsou Pat a Tiffani, kdo potřebují cvokaře, ale celé jejich okolí, které je zmítané čímsi na pomezí živočišných „taliánských“ pudů a sociální idiocie.

Film tak samozřejmě kreslí další snadno čitelnou stříbrnou linii – zamyslete se nad svým životem, stojí vám to veškeré kvaltování za to? Není krásné si na chvíli užít pravého štěstí vyhrazeného jen těm, kteří stojí mimo civilizační shon? David O. Russell svoji jistou režii sice na oko podřídil realismu, ale ve skutečnosti jsou všechna ta „nezávislá“ kamerová cvičení se sledovacími záběry, frenetickým střihem i nervní ruční kamerou až čítankově prostá – když hrdina ztrácí půdu pod nohama, kamera se klepe, střih šílí, když se v závěru milenecký tandem dostává do pohádkové nirvány, přejde Terapie láskou v klidu k valčíkovému žánrovému kánonu. Vánoce, smyslný krouživý pohyb, barevná světla, navoněné fráze, zvraty, které nemají čím zaskočit, protože jen mechanicky realizují nezvratný osud velké lásky. Prostě jen další šarlatánský trik, jak přimět diváka podlehnout tuctovému sentimentu.

Terapie láskou se rozhodně může opřít o jednu z nejžádanějších tváří Hollywoodu, „pařbového“ charakterního krasavce Bradleyho Coopera a nakažlivě zhýralé (i když rozhodně ne nijak detailní a odstíněné) herectví oscarové Jennifer Lawrence. Když k tomu Danny Elfman zkomponuje pár rošťáckých melodií, přidá nějaký ten jukeboxový šlágr, scénář smíchá svátky, americký fotbal, taneční soutěž a rodinnou selanku do jednoho velkého nadýchaného koláče, je zaděláno buď na velké dojetí kultivovanými „citečky“, nebo na solidní bolest zubů.

Z filmu Terapie láskou |foto: Forum Film

Na terapii je film povrchní, na lásku zase tezovitý. Takže zůstává to staré anglické moudro „every cloud has a silver lining“. Celý ten úhor vystihne Patova odpověď na otázku, zda své vyvolené lhal. „Ne, zkoušel jsem být romantický.“ Na blázna určitě solidní sebereflexe. Škoda že jedna z mála.

Hodnocení: 40 %
Terapie láskou (Silver Linings Playbook)
David O. Russell, USA, 2012, 122 minut